Lukáš Caha v Hollywoodu, foto: Archiv Lukáše Cahy
“Viděli jste film Čokoláda? Když zavál severní vítr, něco nutilo hlavní hrdinku sbalit si kufry bez ohledu na okolnosti, a jít dál, aniž by věděla kam. Můj případ je podobný. Na Nový Zéland jsem chtěl odjet už ve dvaceti letech, ale nakonec jsem dojel jen do Španělska. I tak to stačilo, abych zjistil, že cestování se stane neoddělitelnou součástí mého života. Po skončení studií jsem o cestování uvažoval čím dál tím intenzivněji. V roce 2012 jsem odjel na slovenský Rainbow [pozn. red. Rainbow Gathering] a zde se rozhodl, že touto cestou to nemůže skončit, ale naopak musí pokračovat dál. Uvědomil jsem si, že v životě můžu dělat to, co chci, a věděl jsem, že je to cestování. Proto jsem si sbalil batoh a vyrazil na cestu bez plánovaného data návratu.”
Proč jste si vybral právě Nový Zéland? Proč se tento ostrovní stát stal Vaším cílem?
“Tuhle zemi jsem nemohl dostat z hlavy více jak deset let, ani nevím proč. Kdysi jsem uvažoval, že na Nový Zéland pojedu, abych si tam vydělal peníze, ale dnes už mám jiné důvody. Nejsem tu kvůli penězům, ale kvůli cestování jako takovému. Když jsem vyrazil z domova, jel jsem nejdřív do Mexika na celosvětové setkání Rainbow [pozn. red. Rainbow Gathering] ku příležitosti “konce světa”, tedy 21. prosince 2012. Zajímalo mě, co se tam bude dít. Poté jsem odjel do Guatemaly, a tam mě znovu dostihla myšlenka, že bych mohl zrealizovat svůj dávný sen. A tak jsem se vydal přes Spojené státy americké na Nový Zéland. Zalíbilo se mi tu natolik, že jsem prozatím opustil myšlenku pokračovat směr Indie, Nepál, Mongolsko a Rusko. V současné době hledám způsob, jak tu zůstat trvale. Ne, že bych tu chtěl strávit zbytek svého života, rád bych ale měl možnost se sem kdykoli vrátit, legálně zde žít a pracovat. Chtěl bych, aby se Nový Zéland stal mým druhým domovem. Česko je Česko, ale jestli se v mé domovině bude dít cokoli, co bych nemohl zkousnout, vím, kam odjet. Tahle země má něco, co v Čechách marně hledám.”
Mexiko City, foto: Lukáš Caha
Potkal jste na svých cestách hodně Čechů?
“První Čechy jsem potkal už v Mexiku. První krajankou, se kterou jsem se setkal byla mladá cestovatelka, která řadu let sama jezdí po světě, druhou pak žena, které se v Mexiku zalíbilo natolik, že tam už zůstala žít natrvalo. Tahle první setkání s našinci pro mě byla v začátcích cest velkou oporou. Prvních pár týdnů po odjezdu z vlasti jsem si připadal jako malé opuštěné kuře. Neustále mě trápily pochybnosti a obavy: Co když se mi něco stane? Co když ztratím pas? Co když mě někdo přepadne? Jak to sám zvládnu? Dnes se tomu už jenom směju. Člověk je obklopen množstvím malých či větších strachů a jejich překonáváním zjistí, jak velký potenciál se v něm skrývá. Myslím, že my lidé jsme přímo zrozeni k překonávání sebe sama – to je naše společná životní cesta. Čechy, kteří se natrvalo usadili v zahraničí jsem potkal kromě U.S.A. ve všech zemích, které jsem při svém posledním cestování navštívil: v Mexiku, Guatemale, a pak tady na Novém Zélandu. Češi jsou prostě všude! Je to vždy krásné popovídat si v exotické zemi s krajanem.”
Účastnil jste se akcí některého z krajanských spolků?
Lukáš Caha na Novém Zélandu, foto: Archiv Lukáše Cahy
“S krajanskými spolky jsem se na Novém Zélandu nesetkal, vím ale o několika krajanských komunitách, slyšel jsem, že na Severním ostrově je česká osada a na Jižním ostrově v Christchurch je česká hospoda.”
Setkáváte se na Novém Zélandu s jinými Čechy?
“Ano, dokonce s jednou Češkou bydlím. Už 5 měsíců se zdržuji převážně v městečku Blenheim a pravidelně se setkávám s dalšími třemi trvale zde žijícími Čechy. Jsme dobří přátelé – a nejen proto, že jsme Češi žijící na Zélandu, byli bychom dozajista dobrými přáteli, i kdybychom se potkali v Česku. Tím chci říct jediné, že jsme tu na sebe nezbyli. Neustále tu potkáváme množství dalších Čechů, kteří sem přijíždějí na pár týdnů za prací na farmách. Někdy si říkám, že to snad ani není možné, kolik nás je, a že jsme skoro všude na světě. Na druhou stranu je to pochopitelné, když si člověk uvědomí, že Nový Zéland je oblíbenou destinací pro mladé baťůžkáře z Česka.”
Je pro Čecha složité najít na Novém Zélandu práci?
Farma, na které Lukáš Caha pracuje. Foto: Lukáš Caha
“Najít tu práci není vůbec žádný problém, pokud ovšem nepohrdnete fyzickou prací. Tvrdím, že Zéland je zemí hi-tech vidláků – bráno samozřejmě s velkou nadsázkou. Farmy tu jsou všude a nedostatek pracovníků v této sféře je vlastně neustále. Odlišné to je ovšem s trvalým pracovním poměrem v jiné branži. Zatímco sezónní práci na farmě člověk sežene téměř bez výjimky díky dvěma až třem telefonátům, trvalý pracovní poměr je poněkud tvrdší oříšek. Mnoho firem hledá lidi alespoň s povolením k trvalému pobytu, čehož je poměrně obtížné dosáhnout, pak také s výbornou angličtinou a značnými zkušenostmi. Vždy před cizincem upřednostní kiwáka (tak říkám Novozélanďanům; oni sami si říkají ‚Kiwis’), pokud jsou jejich zkušenosti a dovednosti vyrovnané. A bohužel musím konstatovat, že angličtina naprosté většiny Čechů se nachází na katastrofální úrovni. Neumíme anglicky. I já jsem si myslel, že má angličtina je dobrá, dokonce nadprůměrná, ale zjistil jsem, že se mám ještě hodně co učit. Někteří Češi mají problém zeptat se i na primitivní věci typu 'Jak se dostanu tam a tam?' nebo 'Mohl(a) byste mi to prosím zabalit s sebou?' a podobně. Dejte pak takovému člověku místo ve firmě, kde se navíc mluví úplně jinou angličtinou, než jakou známe ze škol. Myslím, že velmi dobrou šanci tu mají programátoři a vůbec lidé z oblasti IT se vzděláním a zkušenostmi, také lidé pracující ve stavebnictví, angličtina na dobré úrovni je ve všech případech nutnou podmínkou. Sociální pracovníci tu mají také dveře otevřené.”
Dalo by se říct, že na Novém Zélandu je něco, co Vás doslova fascinuje?
Foto: Archiv Lukáše Cahy
“Ano. Na prvním místě je to příroda. Z toho jsem šel doslova do kolen. Když jsme s přítelkyní cestovali po Jižním ostrově, nespočetněkrát jsme se přistihli, že se z té krásy nezmůžeme ani na slovo. V jednu chvíli nám okolní příroda přišla tak krásná, že se nedalo konstatovat nic jiného než: ‘To už je moc!’ Rozum to už nepobíral, ani naše mozkové jednotky vnímání krásy. Netušil jsem, jak si s tou přemírou nádhery poradit. I když se o Novém Zélandu často hovoří v souvislosti s ekologickou katastrofou, přesto je zde zachováno tolik panenské přírody! Je to, jako dát dohromady a na jedno místo to nejkrásnější z přírodních památek celé Evropy. Jsou tu kopce jako v Irsku, ale i hory jako v Alpách, polopouště jako ve Španělsku, savany, pralesy, fjordy, ledovce, tropické i subantarktické pláže, ostrovy… Mají tu všechno!
Je-li něco, co se mi nelíbí, pak to, jakým způsobem je tato země vedená. Vládne tu, jako v mnohých jiných částech světa, kapitalismus, konzum a bezuzdné využívání přírodního bohatství. Jejich ekologická kampaň, kterou staví ve světě na odiv, je pouhou polopravdou. Někdy mi připadá, že to ani není země ve smyslu národa, ale jen jedna velká korporace, jejímž jediným smyslem je, kolik toho vyprodukuje. Kiwáci jsou na vrcholu a na vrcholu chtějí také zůstat. To se odráží i ve stylu uvažování a života. Lidé z Nového Zélandu přemýšlejí o penězích více než my, i když jich mají podstatně víc.“
Foto: Lukáš Caha
Lze na Novém Zélandu sehnat české výrobky a potraviny?
“To jediné ryze české, co jsem zde našel, jsou staré dobré progresky od Kooh-I-Nooru. Jinak tu lze najít jakousi obdobu plzeňského piva. Firma jménem Bohemian Pilsner vyrábí pivo, ale nechutná jako opravdové plzeňské pivo, navíc se jedná o zahraniční společnost. Dalším odkazem na českou plzeň je značka Bouncing Czech. Na etiketě stojí, že až se vaše rty dotknou tohoto moku, bude vám jedinečná chuť skákat kolem pusy jako zajíc na trampolíně. Mají očividně zajímavé představy o chuti pravé české plzně . České potraviny na Zélandu neseženete, kiwáci [pozn. red. slangový výraz pro Novozélanďany] si naprostou většinu vyprodukují sami, a co ne, to dovážejí z Austrálie, USA nebo Asie. Kvalita potravin prodávaných v Česku se nedá s tou jejich srovnávat. Jídlo je tu drahé, platíte ale za vysokou kvalitu.“
Jaké je povědomí Novozélanďanů o Češích a České republice?
Foto: Lukáš Caha
“Možná to pro vás bude zklamání, ale řekl bych, že povědomí o Česku je tu malé, v podstatě téměř žádné. Nechápejte to prosím špatně, Češi zde mají dobré jméno, ovšem jako dobří pracovníci. Když žádáte o práci, často se vás ptají, odkud jste – když řeknete, že jste Čech, máte ve většině případů dveře ihned otevřené. Znám i zaměstnavatele, který má tak dobrou zkušenost s Čechy, že začal zaměstnávat pouze a jenom je. Když se ale začnete bavit o reáliích, je to často čirá hrůza. Řada Novozélanďanů nezná Czech Republic, ale Czechoslowakia, pak vědí, že hlavním městem je Praha, respektive Prague, ale tím to asi tak končí. Je samozřejmě i pár výjimek. Někteří vědí, že jsme po roce 1989 přešli na demokratický systém, že jsme známí pro dobré pivo a že máme Karlův most. Občas mám pocit, že o nás mají podobnou představu, jaká je v Česku vžitá o Ukrajincích – levná pracovní síla, dobří dříči. K tělu si vás ale moc nepustí. To je ale taky z důvodu jejich anglické rezervovanosti.“
Přijde Vám v něčem Nový Zéland stejný jako Česká republika?
“Prakticky ne. Jediným českým, co zde potkávám, jsou ostatní Češi. Mají tu občas problém se sociální integrací původních obyvatel, Maorů. Někteří z nich jen využívají sociální dávky a do práce se jim nechce, dělají byznys v drogách nebo pijí. Ale spousta z nich pracuje. Řekl bych, že je to obdobné jako u nás s romskou problematikou. Tak mě ovšem napadá, že něčím si jsou obě země víc než podobné – v rádiích a televizích narazíte na ty stejně strašné písničky a ty samé seriály.“
Foto: Lukáš Caha
V čem se nejvíc Nový Zéland a Česká republika liší?
“To je poměrně složitá otázka, vezmu to tedy po jednotlivých sférách: Ekonomika: Nezaměstnanost je zde poměrně malá, ekonomice se daří, i při minimální mzdě tu můžete docela příjemně žít. Nikdo si tu nestěžuje na práci nebo na mzdu. Mají se dobře. Můj spolubydlící pracuje jako řezník, nemá vzdělání, ale vypracoval se. Dnes vydělává 55 dolarů na hodinu. Vynásobte si to 16 a máte to v korunách.
Příroda: I když v historii zničili Novozélanďané velkou spoustu lesů, pořád je to ráj na Zemi. Ryby tu málem létají samy do pusy. Voda z většiny řek se dá pít i bez převaření. A věděli jste, že na Stuartovně ostrově dodneška žije poslední přímý potomek dinosaurů na světě? Je to malá a neskutečně líná ještěrka – tady se jí říká tuatara, u nás je známá spíš pod názvem hatérie. Ve skutečnosti byl jejím prapraprapředkem nějaký obří hrůzostrašný dinosaurus.
Foto: Lukáš Caha
No stress: To, co mě nejvíc rozčilovalo v Praze, je její ustavičná uspěchanost a odcizenost. To tady nenajdete, a to ani ve velkých městech. Ze všech lidí vyzařuji pohoda a klid. Ano, vydělávat se musí, ale nikdo neupřednostní shon před svým zdravím. V tomhle se od nich máme co učit.
Mentalita kiwáků [pozn. red. slangový výraz pro Novozélanďany]: Místní mentalitu bych přirovnal k té anglické. Nikdy vám do očí neřeknou, co si o vás myslí, pokud to není slušné, či pokud je vážně nenaštvete. Přílišná otevřenost se tu nenosí. Bohužel, zahrnuje to například sliby, které potom bez předchozího ohlášení zruší. Pro našince to může být zpočátku šok – znak křiváctví. Ale oni jen nechtějí být nezdvořilí a říct vám hned na začátku ‘ne’. Co mě naopak velmi potěšilo je, že nehledí na to, jak jste oblečení, či kam jste to dotáhli. Jste člověk, a tudíž se na vás jako na člověka dívají. V zablácených holinkách do supermarketu? Běžně! Kravaťák v přátelském rozhovoru s pouličním dělníkem? Normální. Není důležité, kolik máte diplomů, nebo jak se oblékáte.Všichni jsou si rovni. A všichni se podle toho k sobě chovají.
Hospody: V hospodě se tu nesmíte opít. Pokud na vás barman pozná, že jste opilí, vyvede vás ochranka ven – ve vší slušnosti, ale vyvede. Nemusíte ani nic vyvádět, stačí, že vám to poznají na očích. Prostě a jasně, v hospodě se tu opít nesmíte.“
Foto: Lukáš Caha
Jaké jsou zkušenosti ostatních Čechů, které jste na Novém Zélandu potkal?
“Dobré i špatné. Záleží na osobnosti, záleží i na tom, čím si kdo prošel a s čím sem přijel. Někdo sem jede jen kvůli penězům. Takoví lidé si to tady neužijí, navíc většinou domů odjíždějí zklamaní, že si nevydělali tolik, kolik chtěli. Je to drahá země. Ano, vyděláte si sice pětkrát tolik, co doma, ale dáte minimálně třikrát tolik za jídlo. A například ceny tabáku a alkoholu jsou tu, z mého pohledu, až neskutečně vysoké. Za 30g tabáku dáte 35 dolarů. Mnozí Češi, kteří sem přijíždějí, jsou zvyklí kouřit a občas popíjet. Potkal jsem tu člověka, který si sice za tři měsíce vydělal 16 000 dolarů, ovšem během dvou měsíců propil a prokouřil 12 000 dolarů…
Češi, kteří sem přijíždějí za dobrodružstvím a zkušenostmi, mohou mít lepší zážitky. Všechno je o tom: jaké si to uděláte, takové to máte. Zéland je pro baťůžkáře otevřenou zemí, ale nikde vám nedají nic zadarmo. Může vás tu čekat studená sprcha, ale i spousta krásných a nezapomenutelných zkušeností. Obecně bych doporučil následující: procvičit si před příjezdem velice intenzivně angličtinu, mít v záloze dostatek peněz, a konečně, nebát se vystrčit nos z uzavřených skupin cestujících Čechů a skutečně se odvážit poznat lidi a zemi na vlastní kůži, když už tu jednou jste. Teprve pak můžete říct, že jste tam skutečně byli a tu zemi zažili. Takhle se snažím Zéland poznávat a sžívat se s ním já!“
Kristýna Maková
