Jan Kotík, foto: Česká televize
Kotíkovým krédem bylo neustrnout, vyvíjet se dál, reagovat na
aktuální světové umělecké projevy. Sám to označoval jako proces
simultánních změn. Dokládá to i jeho dílo, které začínalo jako
kubizující a skončilo u naprosté abstrakce. Jeho 60 letou uměleckou
dráhu od 30. do 90. let dokumentuje výstava Jan Kotík 1916-2002 v
Národní galerii. Z Německa, USA a českých galerií se podařilo
shromáždit klíčové obrazy, koláže a objekty, mapující všechna
jeho tvůrčí období. Zároveň nás seznamuje s Kotíkem jako
intelektuálem-teoretikem (součástí výstavy jsou i jeho texty a
výroky) a člověkem.
Jan Kotík je synem známého malíře Pravoslava Kotíka (1889-1970). Jeho kubistické a později abstraktní obrazy Jana zcela jistě ovlivnily. Jan studoval UMPRUM a začal tvořit v 2. polovině 30. let. Jeho první obrazy jsou postkubistické. Kromě toho se hlásil se k vlivu Paula Klee a Kandinského. Za války se stal členem Skupiny 42, spojené fenoménem městské civilizace a prožitku války.
Obraz Jana Kotíka Vypravěč příběhů, foto: ČTK
Hned po válce vstoupil do sdružení Hollar, Svazu československých
výtvarných umělců, Umělecké besedy a také do KSČ. Necelý rok
dokonce pracoval ve stranickém aparátu, ale nebavilo ho to a tak se
vrátil k tvorbě. Jeho inspiračními zdroji byli Picasso a také
sovětští umělci. Ve výtvarném projevu postupně začal směřovat k
nefigurativnímu umění. V roce 1948 při diskusích o socialistickém
realismu se podobně jako např.
Jiří Kolář postavil proti němu, ale svému levicovému myšlení zůstal věren. V období 1947-1953 pracoval v Ústředí umělecké a lidové tvorby (ÚLUV). Své avantgardní obrazy nemohl vystavovat a tak se věnoval užitému umění, zejména výrobkům ze skla. Byl autorem vitráže pro československý pavilon na výstavě EXPO 1958 a ve spolupráci s René Roubíčkem znovu pro EXPO 1967.
Jan Kotík: Historie trojúhelníku, foto: ČTK
Jako komunista mohl Kotík v 50. i 60. letech cestovat a ze zahraničí do
izolovaného Československa přivážel nové podněty (tachismus,
letrismus, kaligrafie), které se snažil zprostředkovávat dál a také
je transformoval do své tvorby. Koncem 50. let definitivně opustil
kubismus, figuru redukoval na znak. Někteří kritici a umělci jej
vnímali s určitým despektem, vyčítali mu nedostatek autenticity.
Zdá se, že Kotíka to nijak neznepokojovalo, tvořil dál, směřoval k abstrakci a expresivnějším tvarům. Obraz už je pro něj málo, začíná vytvářet trojrozměrná díla. V roce 1964 se účastní bienále v Benátkách, vystavuje v Mnichově.
Jan Kotík: Hádka, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha
V roce 1969 Jak Kotík získal roční stipendium od západoberlínské
nadace DAAD. Přestože byl stále členem KSČ a levicové smýšlení ho
neopustilo, do Československa se už nevrátil. Režim se mu za to
odvděčil tím, že ho v 70. letech odsoudil k 3 letům vězení za
nedovolené opuštění republiky. V 53 letech začíná Kotík nový
život ve svobodném světě. Není to jednoduché, ale díky stipendiu se
mu daří počáteční úskalí překlenout. Umělecky směřuje ke
konceptualismu. Pro výrobu svých objektů používá dřevo, provázky,
látku, jednoduchou malbu úhlem. Klasickou malbu potlačuje. Některá z
jeho děl byla vystavena na benátském bienále 1976.
V 80. letech se Kotík vrací k expresivní malbě a dokonce k figuře. Nejde ovšem o figuru v pravém slova smyslu, ale spíš o tvar nebo obrys, připomínající postavu. Autor sám tomu říká pseudofigura. Tyto figury vyrábí ve dvou i třídimenzionálním provedení. Rozbíjí obraz, maluje dělená plátna.
Jan Kotík: Bez názvu, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha
Ta na zdi nevisí zcela vertikálně,
dotýkají se a znejišťují diváka, zda se dívá na obraz nebo
předmět. Podle kurátorky výstavy Ivy Mladičové byl Kotík v této
technice naprosto unikátní. A šel ještě dál – používal části
obrazů, hrál si s tvary i výtvarnými technikami, které v jednom díle
míchá. Naplno projevuje svůj eklektický a do jisté míry
experimentální přístup. Kotíkovy expresivní abstrakce přilákaly
pozornost a v 90. letech byl v Berlíně již dobře etablovaným umělcem.
Získal cenu Freda Thielera za malbu a stal se členem německé Akademie
umění.
Určitého zadostiučinění se mu dostalo po sametové revoluci. Vrací se do Československa, nikoli však natrvalo. Vystavuje tu, externě učí na pražské AVU. V roce 1992 mu Národní galerie uspořádala velkou retrospektivní výstavu. Jan Kotík zemřel v Berlíně v roce 2002. Na hodnocení jeho díla je zřejmě ještě brzy.
Synové Jana Kotíka, architekt Martin Kotík a hudební skladatel Petr Kotík, před obrazek Přítelkyně, foto: ČTK
Ve své vlasti příliš
vřelého přijetí nedosáhl, byl kritizován za přílišné
přijímání cizích vlivů. Naproti tomu v Německu, kde byl vystaven
„volné soutěži,“ se stal respektovaným autorem. Současná výstava
v Národní galerii vypovídá o tom, že Kotík byl umělcem obrovského
záběru, srovnatelného snad s Picassem. Zájem galeristů o jeho dílo
svědčí o tom, že má svou kvalitu. Vedle Jiřího Koláře nebo Jana
Koblasy můžeme Jana Kotíka směle řadit k těm českým autorům,
kteří se dokázali za hranicemi prosadit.
V uměleckých šlépějích kráčejí i oba Kotíkovi synové. Jeho syn Martin (1943) je architektem, starší Petr (1942) hudebníkem. V roce 1969 odešel do USA, kde se živí jako skladatel a dirigent. Od roku 2001 v České republice pořádá festival experimentální hudby Ostravské dny. Oženil se s Charlotte Pocheovou-Kotíkovou, pravnučkou T. G. Masaryka a v letech 1985-2007 hlavní kurátorkou Brooklin Museum of Art.
Výstava Jan Kotík 1916-2002 probíhá ve Veletržním paláci do 23. března 2014.
Miroslav Krupička
Jan Kotík: Malba, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha
Jan Kotík: Přítelkyně, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha
