Čeští krajané z černobylské oblasti se po přesídlení do Česka dobře integrovali

Foto: Štěpánka Budková, Český rozhlas - Radio Praha Malá Zubovština, Malín, Žitomyr - odtud se v letech 1991 - 93 stěhovaly z Ukrajiny do Česka téměř dva tisíce českých krajanů. Potomci českých imigrantů, kteří na Volyň přicházeli ve druhé polovině 19. století a žili tam už několik generací, tak chtěli uniknout následkům výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Je ovšem třeba připomenout, že k této havárii došlo už v dubnu roku 1986. Rodiny českých krajanů tedy na místech zasažených zvýšenou radioaktivitou žily ještě celých pět let, nežli se mohly vystěhovat. O pomoc přitom krajané požádali prezidenta Václava Havla při jeho první návštěvě Moskvy v r. 1990. Na semináři na celou situaci zavzpomínal Miroslav Tyl, který tehdy prezidenta Havla do Ruska doprovázel:

"Po havárii černobylského reaktoru v roce 1986 se začalo z ohrožené oblasti vylidňovat především ruské obyvatelstvo, rodiny vedoucích pracovníků a inteligence. A po dvou letech, během kterých zemřelo enormní množství dětí a rozšířil se počet onemocnění rakovinou, rozhodla ukrajinská vláda o úplném vysídlení z nejvíce zasažené oblasti. Naši krajané se zorganizovali do národnostně kulturní společnosti Jana Amose Komenského a jejím prostřednictvím se pokusili proniknout ke sluchu sovětského a ukrajinského vedení. V únoru 1990 se již v nesmírné tísni obrátili na prezidenta Václava Havla při jeho návštěvě v Kremlu a žádali o pomoc při případné repatriaci zpět do Československa. Z iniciativy Křesťansko demokratické strany byly poskytnuty informace československé veřejnosti o jejich situaci a od října 1990 do září 1991 bylo letecky i pozemní cestou přepraveno několik set tun potravinové pomoci. Přibližně osm set dětí strávilo několik týdnů na ozdravných pobytech. To už je pak všechno zdokumentováno v roce 1991…"

Věra Doušová a Miroslav Tyl, foto: Milena Štráfeldová / Český rozhlas - Radio Praha Na repatriaci Volyňských Čechů do Československa se tehdy podílela Věra Doušová, která dnes vede sdružení Sedm paprsků. Opakovaně jezdila na Ukrajinu, pro krajany zařizovala potřebné dokumenty, pomáhala s jejich přesídlením i se začátky nového života. Bylo pro ně třeba najít nové byty i práci, pomoci jim s integrací do české společnosti. A to nebylo často právě lehké. Přesídlence z bývalého Sovětského svazu tu zdejší lidé krátce po Listopadu právě nevítali, říkali jim Rusáci.

"Všechny ty rodiny znám a bylo pro mne moc příjemné vidět, jak se za těch dvacet až dvaadvacet let v České republice integrovaly do většinové společnosti. Nebyl snad nikdo, kdo by mne zarmoutil. Měla jsem pocit, že to jsou moje děti, které se tu úžasně rozvinuly do krásy. To bohatství, které si krajané přinesli, tu plně rozvinuli,"

uvedla Věra Doušová na semináři. Jednou z žen, které se se svými rodinami přestěhovaly, byla i paní Marie Cymbrovičová ze Žitomyru:

"Začátky byly těžké. Byly potíže s bydlením. Na Ukrajině jsem pracovala jako vedoucí provozu v továrně, tady jsem byla švadlena ve Vebě. To byl velký rozdíl. Ve Vebě jsem pracovala šestnáct roků a pak jsem se přestěhovala, kvůli dětem. Když ukončily školu, přestěhovaly se do Prahy, tam byly větší pracovní možnosti."

Ema Snidevyč ze Žitomyru s manželem, foto: Milena Štráfeldová / Český rozhlas - Radio Praha Kolik vám bylo let, když jste se stěhovala do Česka? A jak velká byla vaše rodina?

"Bylo mi třicet pět let a měla jsem dvě děti. Dcera šla do osmé třídy a syn do první. Měl jít do druhé, ale kvůli češtině šel do první. Oni ale češtinu znali, když jsme se stěhovali. S mluvenou češtinou neměli potíže, spíš s psanou. Ale za rok to už dohnali. Dcera končila základní školu s vyznamenáním. Takže to oba zvládli."

Jaké jste tu měli podmínky? Jak jste bydleli?

"Dostali jsme byt 3 + 1. Nebyl dostavěný, ale zvládli jsme to. Do roka jsme ho vysušili a dodělali, co bylo potřeba, bylo to dobré."

Jak vás tu lidé přijímali? Říkali vám Rusáci?

"Mně osobně tak neříkali. Já si nemůžu stěžovat, že bych se s tím setkala. Je to možná tím, že mám lidi ráda a hned jsem se s každým skamarádila. Děti měly potíže, ale ty jsme vyřešili. Ve třídě byly nejlepší, když zvládly češtinu, a získaly si tak respekt spolužáků. Myslím, že dětem to trvalo rok, pak to ale bylo dobré. Já jsem se s tím nesetkala možná i proto, že jsem i doma na Ukrajině mluvila česky. Měla jsem tam kamarády z vesnice, když jsme se setkali, tak jsme mluvili česky, jak teď mluvím. Moje čeština nebyla dokonalá. Lidem jsme tu ale rozuměli a lidi zase rozuměli nám. Navíc to bylo malé městečko."

Alexandr Drbal s autorkami zprávy, Petrou Formánkovou a Kristinou Kolářovou, foto: Milena Štráfeldová / Český rozhlas - Radio Praha Byla to Police nad Metují, pokud se nepletu? Byli jste tam jediná přesídlená rodina, nebo tam bylo víc takových rodin? Mohli jste si tam udržet sousedské vztahy z Volyně?

"Ano, bylo tam asi osm rodin. Já jsem ale pracovala v ženském kolektivu, měla jsem v práci i českou kamarádku. Vztahy mezi sebou jsme si ale udržovali, hodně."

Teď už ale žijete jinde, takže se to společenství rozprchlo?

"Už je to šest let, co jsme se přestěhovali za dětmi. Ale ani v práci necítím, že bych nějak vyčuhovala."

A byl nějaký okamžik, kdy jste zalitovali, že jste se přestěhovali do Česka?

"Nelitovala jsem toho nikdy. Kvůli Černobylu. Když jsme bydleli v Žitomyru, neměli jsme se finančně nijak špatně. Netřeli jsme bídu. Oba jsme měli dobrou práci. Černobyl nás ale ubíjel psychicky. Pořád jsme kontrolovali jídlo. My jsme bydleli dál od Černobylu, ale to, co pěstovali u Černobylu, pak vozili k nám. Hovězí do masny. To si zase člověk zjistí, když se tím zabývá. Pořád jsme měřili potraviny dozimetrem a neustále jsme měli strach. Děti jsem na celé léto odvážela k Černému moři. To taky bylo třeba zařídit. Nedostávali jsme jen tak nějaké poukázky do sanatoria, všechno se muselo shánět. Život tam byl psychicky náročný. Kvůli Černobylu jsme byli psychicky na dně. Pro nás to bylo vysvobození, že jsme tady nemuseli myslet na radiaci, jestli můžeme něco dítěti dát. Šli jsme do obchodu a koupili jsme dobré, čisté potraviny. A to překonalo ten fakt, že jsem tu musela dělat fyzicky náročnou práci. Kvůli strachu o zdraví dětí to člověk přehlížel. Dělal co mohl, aby se uživil, ten klid ale měl větší cenu. Vždycky je něco za něco, zdraví dětí ale bylo důležitější, než nějaké jiné hodnoty. Pracovat jsme nebáli, byli jsme rádi, že máme práci. A když jsem se podívala na děti a řekla si, že studují... Dnes mám děti vystudované, obě mají pěknou práci, snaží se a to přináší vždycky radost."

Jiřina Šiklová (vpravo) a autorky zprávy, Petra Formánková a Kristina Kolářová, foto: Milena Štráfeldová / Český rozhlas - Radio Praha Jak se s novým prostředím, spolužáky a často i neznalostí češtiny vyrovnávaly krajanské děti, na semináři uvedl Vladimír Turek z Malé Zubovštiny. I on je jedním z těchto "dětí", s integrací ale neměl větší problémy:

"Nikdo z nás to nevnímá špatně a myslím, že naše integrace proběhla relativně velice hladce. I když my, jako děti, jsme měli asi problémy největší, protože děti jsou obecně zlé. Když mluvíme o té nadávce Rusáci, tak my jsme si to asi vychutnali nejvíc. To bylo jen ze začátku, pár měsíců. Pak už to vymizelo a ta integrace proběhla myslím naprosto hladce."

A museli jste vysvětlovat, že jste vlastně čeští krajané?

"Já jsem na truc začal ve čtrnácti letech dělat svůj vlastní rodokmen. A pak už jsem to nikomu nedokazoval. Myslím, že nemám komu co dokazovat."

Jak to brali ostatní?

"Když vám je čtrnáct… Samozřejmě ne každý z nás uměl dobře česky. Byly mezi námi děti, které doma na Ukrajině používaly ukrajinštinu nebo ruštinu. Hlavním jazykem pro ně nebyla čeština. Ty to měly možná horší. To ale byla otázka roku, dvou, než to vymizelo."

Na střední škole jste se s tím pak už nesetkal?

"Na střední škole to spíš byly úsměvné historky. Pamatuji si, že když jsem nastoupil na stavební průmyslovku v Královském Poříčí, tak moje třídní učitelka nám dala vyplnit takový základní dotazník. A já jsem tam napsal, že pocházím ze SNS, Společenství nezávislých států. Tehdy nic jiného nebylo. Ona to ale nepochopila a řekla mi, jestli si z ní snad dělám srandu! Já jsem to ale myslel tak, jak jsem to napsal. /smích/"

Jiřina šiklová a Helena Ducháčová, foto: Milena Štráfeldová / Český rozhlas - Radio Praha /Cymbrovičová/ "Já jsem si teď vzpomněla na syna. Jemu bylo osm let, když jsme sem přijeli. A děti ve škole mu taky pořád nadávaly do Rusáků. Jednou přišel a řekl, že se zase musel poprat. Ptala jsem se proč! - Jeden na něj prý křičel carevič. To je ale přeci hezké, to je princ, řekla jsem mu. A on mi odpověděl: Já to vím, ale on to neví! - To dítě znalo jedno slovo rusky a chtělo ho urazit, tak na něj pokřikovalo carevič!"

O potížích, které měly děti Volyňských Čechů po přesídlení do Česka, ví i Věra Doušová:

"Skoro všechny děti školního věku, které sem přijely, během prvního roku zažívaly všelijaké ústrky, protože se odlišovaly. V dalším školním roce už ale uměly dobře česky, ve škole měly většinou výborné známky. A už to všechno přešlo, děti se staly členy školních a sportovních part. A tím, že musely překonávat jazykovou bariéru, kterou přeci jen měl každý, i když se v rodinám mluvilo česky, tak zmobilizovaly své intelektuální schopnosti a velmi rychle měly vynikající výsledky."

Podle Marie Cymbrovičové se krajanské děti už dávno cítí v Česku jako ve skutečném domově

"Děti měly větší píli v učení, aby se rychleji začlenily. A mé děti se dnes už myslím necítí jako Ukrajinci. Já možná ještě ano, protože jsem tam bydlela dlouho. Děti ale patří do této společnosti a dnes už jim to nic neříká."

A na závěr ještě zajímavý postřeh Vladimíra Turka o tom, jak se vlastně on sám cítí jako emigrant:

"Ti, co odcházeli do Ruska, nebo i do Spojených států, kde je česká komunita velice silná, obecně ať vezmeme jakéhokoliv emigranta nebo jeho komunitu, tak to jsou lidé, kteří se odlišují od společnosti. Musí se od ní odlišovat, už jenom tím, že udělali ten krok a odešli do neznáma. Máme jednu společnou vlastnost a ta se v nás jakoby dědí, máme ji v genech. A poté, co jsme se vrátili sem, jsem zase jiní a chceme dokázat něco víc než zbytek společnosti. My jsme vyčnívali tam a samozřejmě jsme vyčnívali i tady. A možná vyčníváme."

Výsledky výzkumu, jak probíhala integrace českých krajanů po jejich přesídlení, shrnuje zpráva z výzkumu nazvaná Ženy odjinud, o postavení migrantek přesídlených do ČR v letech 1991 - 1993 z oblastí postižených černobylskou havárií. Na semináři ji představily její autorky Petra Formánková a Kristina Kolářová.

Rozhovor si můžete poslechnout na webu radio.cz.

Milena Štráfeldová