Meda Mládková
Považujete se za krajanku nebo exulantku?
Zásadně za exulantku. Exulantkou jsem se stala po válce, když jsem studovala ve Švýcarsku. Přišel převrat a mně a několika dalším československým studentům přišel dopis od velvyslanectví, abychom se vrátili. Všichni jsme se rozhodli zůstat a pomáhat dalším exulantům, kteří se začali hrnout na Západ. V uprchlických táborech v Německu byly dva tisíce československých studentů, kteří se chtěli dostat někam dál a potřebovali pomoc. Jedním ze způsobů bylo najít sponzora nebo stát, který by je přijal. Třeba Kanaďané si je vybírali podle toho, jaké mají svaly a zuby, aby mohli pracovat v zemědělství. Bylo to velmi nedůstojné a ponižující. Proto jsme sháněli finance, kontakty a pomáhali jim.
Nejvíc života jste prožila s manželem ve Spojených státech, tam existovala řada exilových organizací. Angažovali jste se někdy v těchto spolcích?
Byli jsme členy Společnosti pro vědy a umění, kde jsem měla i několik přednášek. Můj muž byl pár let také předsedou SVU. V jiných organizacích jsme se neangažovali, bylo tam dost politikaření. Pracovala jsem na sbírání děl československých umělců, hlavně Františka Kupky. Zachránit Kupkovo dílo pro českou veřejnost mělo myslím větší smysl, než se scházet na schůzích.
Sbírka veršů exilových básníků Neviditelný domov
Máte české občanství?
Patřím do kategorie lidí, která neměla nárok na vrácení českého občanství, takže mám pouze americké občanství. V České republice mám trvalý pobyt.
Vraťme se ještě do 50. let, kdy jste žila ve Francii. Jak pokračovala vaše exilová práce tam?
Tehdy jsem žila jen pro exil, stále jsme něco organizovali a vymýšleli. Rozhodla jsem se, že začnu vydávat knihy a získám tak nějaké prostředky na podporu exilu. Mým velkým rádcem při tom byl Ferdinand Peroutka. Založila jsem vydavatelství, které jsem nazvala posle svého dívčího jména Editions SOKOLOVA. Začala jsem vydávat díla exilových autorů. První dvě knihy byly od Ferdinanda Peroutky, potom to byla kniha exilových básníků Neviditelný domov, kam přispěli Ivan Blatný, František Kovárna, Ivan Jelínek, František Listopad, Zdeněk Lederer, Karel Brušák a další. Pak jsem ještě vydala knihu o Toyen. Knihy jsme prodávali za 2 dolary. Tak jsem potkala i svého budoucího muže. Část výtisků jsem vydala v kožené vazbě a movitějším zákazníkům jsem je chtěla vnutit, abychom sehnali víc peněz. Janu Mládkovi, o němž jsem věděla, že je významným ekonomem a má peníze, jsem vyčetla, že si koupil jen obyčejný výtisk za dva dolary a nechce podpořit exil. Tak jsme se seznámili. Musím říci, že v té době hodně exilu pomáhali Američané.
Jak jste přišla na Františka Kupku, který je asi nejcennějším pokladem vašich sbírek?
František Kupka: Okolo bodu
Když jsem ukončila studia ekonomie ve Švýcarsku, chtěla jsem pokračovat dál na London School of Economics. Mezitím jsem začala vydávat knihy a potkala Jana Mládka v Paříži. Vybídl mě, že když už jsem v Paříži, měla bych studovat umění a tak se také stalo. Později k nám přinesl jeden známý mého muže Kupkův obraz a prohlásil, že to je ten český umělec, který jednou bude slavný. Zjistila jsem, kde Kupka bydlí a vydala se za ním. Bydlel za Paříží. Otevřel mi 80 letý starý pán. Řekla jsem mu, že studuju umění a chtěla bych vidět jeho dílo. Vzal mě nahoru do ateliéru. Byla jsem u vytržení. A tak jsem pomalu začala Kupku sbírat. Máme asi 240 děl, celý průřez Kupkovy tvorby od počátků, což je unikátní. Kromě Kupky jsem začala sbírat také Gutfreunda, kterého považuji za prvního kubistického sochaře. Byli to současníci, i když se pokud vím neznali.
Kdy a jak jste začala sbírat díla moderních českých umělců, která dnes vedle Kupky a Gutfreunda tvoří další pilíř vašich sbírek?
Věděli jsme, že v Československu žije řada kvalitních výtvarníků, kteří nemohou vystavovat a žije se jim velmi těžko. Chtěli jsme jim pomoci tím, že jejich díla koupíme a zároveň vybudujeme sbírku pro budoucnost. Uvažovala jsem o tom, že pojedu do Československa, což mi manžel dlouho rozmlouval. Nakonec jsem si prosadila svou a v roce 1967 jsem poprvé přijela do Prahy. Mezi léty 1967 a 1984 se nám podařilo koupit a vyvézt stovky děl českých autorů. Jsou mezi nimi dnes už slavná jména jako Pištěk, Malich, Načeradský, Nepraš, Demartini, Šimotová. Naše moderní sbírka čítá přes 2000 děl. Asi 800 jich máme vystaveno v jedné budově Muzea Kampa, v druhé budově je stálá expozice Kupky a Gutfreunda.
Muzeum Kampa
Jak probíhaly nákupy a vývoz děl z komunistického Československa?
Všude byli komunisté, ale s některými se dalo domluvit. Když jsem v roce 1967 přijela do Prahy, navštívila jsem ředitele společnosti Artcentrum, které jediné mohlo umělecká díla vyvážet. Musela jsem ho přemlouvat, ale nakonec souhlasil a vývozy vybraných děl zprostředkovával. Československo samozřejmě také potřebovalo dolary, které jsem měla. Dalším mužem, který mi hodně pomohl, byl tehdejší ředitel Národní Galerie Jiří Kotalík. I mezi komunisty se našli slušní lidé. Snažím se rozlišovat lidi nikoli podle toho, jestli byli komunisty, ale podle toho, čemu pomohli a jestli někomu ublížili. Bohužel začátkem 80. let mi začala Československá ambasáda dělat problémy s vízy a od roku 1984 jsem už do Prahy nesměla.
Vaše heslo zní: Vydrží-li kultura, vydrží národ. Jak se díváte na českou kulturu a společnost dnes?
To bylo heslo mého muže, který byl sice profesí ekonom a pracoval v Mezinárodním měnovém fondu, ale duší byl filozof. Budoucnost národa bude určovat mladá generace. Mě se zdá, že se těm mladým pořád servíruje minulost. Když zapnete televizi, je tam spousta pořadů o tom, co bylo ve 40. a 50. letech. S tím nemají dnešní mladí už nic společného. Nechci říci, že by neměli o minulosti nic vědět, ale společnost musí hledět kupředu, jen tak se posune dál. Druhá věc je, že mladí lidé nediskutují, neumějí diskutovat a používat argumenty. Pár dní před loňskými volbami do poslanecké sněmovny jsem se ptala několika mladých lidí, koho budou volit. Odpověď zněla: Ještě nevím. A kdy se budete rozhodovat? Ještě nevím. Prostě nevěděli, ale kdy to budou vědět? Myslím, že to je důsledek nedostatku diskuse, tříbení názorů. Proto bych také ráda ve Werichově vile vybudovala mimo jiné centrum, kde se budou lidé setkávat a diskutovat.
Děkuji za rozhovor.
Miroslav Krupička
