Češi v Norsku

Oslo Podle sčítání z roku 2001 se k české národnosti v Norsku přihlásilo 1093 obyvatel. Je zajímavé sledovat vlastní odhady krajanů, které značně kolísají (od dvou set až po desetinásobek), což mj. signalizuje specifickou českou identitu v této severské zemi. Češi totiž nejsou v první desítce zdejších významných etnických skupin a žijí jen částečně komunitním, respektive spolkovým životem. Přesto však historie české migrace do Norska není svým významem nijak okrajová. Pokrývá především druhou polovinu 20. století. V meziválečném období to bylo jen několik Čechoslováků podle státní příslušnosti, většinou s německou nebo židovskou etnicitou. Podle záznamů Československého ústavu zahraničního to bylo 75 československých státních příslušníků (z toho bylo jen 29 Čechů nebo Slováků), a to ve dvou městech: v Oslu, kde působil Československý klub, a v Bergenu. Pravděpodobně hned po Mnichovu a po následném vysídlování neněmeckého obyvatelstva z českého pohraničí začíná odchod dalších československých příslušníků do Norska, opět zvláště židovského původu. Odhaduje se, že na konci války zde žilo na jeden tisíc Československých občanů, na něž se vztahovala poválečná repatriace do ČSR, kterou podstatná část využila. Repatriace byla ukončena koncem roku 1945.

Následná česká migrace do Norska probíhala ve třech vlnách, startujících vždy po politických změnách v bývalém Československu, to znamená po roce 1948, 1968 a 1989. Do srpna 1968 žilo v Norsku na 500 Čechoslováků, po invazi do Československa se jejich počet zvýšil asi o 250 a postupně přibývali další. Zatímco do invaze se jednalo o imigranty, kteří nacházeli zaměstnání především v průmyslu, po invazi se zvýšila vzdělanostní úroveň nově příchozích. Bylo mezi nimi větší zastoupení vysokoškolsky vzdělaných lidí a studentů. V 90. letech tento trend k většímu zastoupení inteligence ještě zesílil. Navíc se zvýšily možnosti k pracovní migraci do Norska po květnu 2009, kdy tato země otevřela pracovní trh pro české občany, kteří už nemusejí žádat o pracovní povolení.

Michael Konůpek Z výpovědí krajanů vyplývá, že je tato země vhodná pro určitý „druh“ imigrace. Je to dáno polohou severské země, kde někteří z nově příchozích prožívali (a někteří to vyhledávali) odloučenost od civilizace ještě silněji než třeba ve Švédsku. Pravděpodobně značný počet imigrantů z bývalého Československa nevolil Norsko jako cílovou zemi. Norsko jim zkrátka „zbylo“ (vyplynulo) z ubývajících možností, které při svém odchodu z Československa měli. Michael Konůpek to vyjádřil následovně: přestože si vytvořil o Norsku jako o své imigrační zemi falešné představy (spíše romantické), nakonec po jistých potížích s aklimatizací se ukázalo, že to byla pro něho dobrá volba. Michael Konůpek, signatář Charty 77, přijel do Norska v prosinci 1977 za svou manželkou s dětmi. Ta odešla do Norska již v červnu 1977. Konůpek zde dostudoval, začal překládat a psát. Získal cenu za nejlepší překlad a je v Norsku uznávaným spisovatelem. Po roce 1948 působila na českou migraci do této země také skutečnost, že Norsko sousedilo se SSSR. Obavy před okupací tímto komunistickým gigantem narostly mezi krajany v Norsku (ale také v jiných evropských zemích, zvláště pak v Rakousku) po likvidaci maďarské revoluce v roce 1956.

Přítomnost Čechů v norské společnosti je početně srovnatelná s přítomností Norů respektive Skandinávců v současné české společnosti. Zásadní rozdíl je však v tom, že zatímco česká migrace do Norska před rokem 1989 byla vlastně exilem, norská byla složena jen z jednotlivců a tvoří ji diplomaté, novináři, obchodníci nebo studenti (poměrně hodně jich studuje na lékařských fakultách). Nyní je to asi 200 Norů, kteří žijí většinou v Praze. Jedno malé srovnání možná napoví, proč je v Čechách pětkrát méně Norů než Čechů v Norsku. Je to srovnání průměrných ročních platů: v Norsku se jedná o 4 840 Euro proti 900 Euro v České republice. To znamená, že v Čechách si člověk vydělá pětkrát méně než v Norsku. Charakterizovat přítomnost českého elementu v norské společnosti lze však spíše ze subjektivní roviny, z dojmů Čechů zde po léta žijících, neboť viditelné stopy se hledají docela obtížně. Obdobné je to i obráceně, přestože, vezmeme-li třeba srovnání v kinematografii, je norská produkce v Čechách známější než česká v Norsku, stejně tak v literatuře. K čestné výjimce patří asi pohádkový příběh o Popelce s Libuší Šafránkovou, který musí již po léta vysílat norská televize vždy na Štědrý den dopoledne. Jednou prý televize vynechala Popelku a Norové „protestovali“. Česká Popelka je tak neodmyslitelnou součástí norských Vánoc.

Setkání krajanů v Oslu, druhý zleva Karel Babčický K hlavním subjektivním zkušenostem Čechů v Norsku patří (jak to charakterizoval jeden z nich, Karel Babčický) „norská slabost pro Čechy“. Snad se dá také odvozovat od podobné historické zkušenosti obou národů, tedy Čechů v rakouském mocnářství a Norů pod Dánskem. Vztah k Čechům několikrát přerostl v otevřenou solidaritu a mimořádnou hmotnou pomoc. Bylo to minimálně třikrát: po roce 1948, 1969 a 1989.

Po roce 1948 hledalo v Norsku mnoho českých exulantů pomoc. Pravděpodobně jako první organizace na jejich pomoc vzniklo v Oslu Sdružení československých demokratických uprchlíků v Norsku, které vydávalo časopis Čechoslovák v Norsku. Jeho vydavateli a organizátory sdružení byli František Třešňák, Vladimír Krajina, Jozef Lettrich, Božena Houdková a Josef Kalvoda. Časopis vycházel od dubna 1949. Českoslovenští uprchlíci prošli před příchodem do Norska lágry v Německu a jejich situace nebyla komplikovaná jenom konfliktem s komunistickým režimem, před nímž utíkali. Z hlediska ochrany uprchlíka (refugee) dané Mezinárodní uprchlickou organizací (IRO) nebyli běženci z Československa vlastně vysídlenci, o něž se mělo IRO starat, poněvadž neusilovali o návrat do vlasti jako ostatní válkou poškození adepti pomoci. Běženci z Československa dostali proto nejprve pomoc od vlastních krajanských organizací jako třeba od Czechoslovak Relief Committee s ústředím ve Velké Británii a zvláště od Amerického fondu pro československé uprchlíky (American Fund for Czechoslovak Refugees), působícího již od května 1948.

Jeho zakladatelem se stal Ján Papánek. Byl mimořádným vyslancem a stálým delegátem ČSR u OSN. Papánek oslovil českou exulantku v Norsku Annu Kvapilovou a ta se stala jeho hlavní spolupracovnicí pro pomoc československých uprchlíků v Evropě. Kvapilová měla řadu pomocníků v Norsku. Byli mezi nimi další uprchlíci třeba Vlasta Sehnalová nebo spisovatel Ladislav Řezníček, kteří jí dělali tajemníky.

Vlasta Sehnalová Anna Kvapilová pracovala jako sekretářka v Norsko-československém pomocném spolku (Norsk Tsjkkoslovakisk Hjelpeferening), který založili 23. října 1950 norští vězňové z druhé světové války na podporu politickým uprchlíkům z Československa. Norové byli jedinými členy tohoto spolku (exulanti a ani Kvapilová nebyli oficiálně jeho členy) a při jeho vzniku měli na mysli organizaci pouze přechodného orgánu z okamžité potřeby pomoci prchajícím Čechoslovákům a netušili, že takové pomoci bude třeba po dlouhá desetiletí. Se zakladateli spolku se Kvapilová poznala za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Ti ji umožnili v roce 1948 exil v Norsku.

Norští přátelé Kvapilové pomáhali nejen s adaptací jednotlivců prchajících z ČSR finančně, s ubytováním, na úřadech, nebo se získáním zaměstnání, ale uskutečnili i rozsáhlejší akce. Největším počinem byla koupě dvou starých německých domů v Gulskogen u Drammen, kam se nastěhovalo dvacet československých rodin včetně Sehnalových. Po šesti letech se čeští nájemníci přestěhovali do nového domu, který postavila Skoger komune. V roce 1961 se opět stěhovali do domu v Oslo, který Norsko-československý spolek nechal postavit. Dům byl z jedné třetiny určen pro norské akcionáře, druhou třetinu pronajímali studentům a třetí část obývalo 25 rodin československých uprchlíků. Působení tohoto spolku se stalo přirozenou součástí norského veřejného života a plnilo úlohu sociální a politické reprezentace zájmů československého exilu v Norsku. Norsko-československý spolek organizoval po sovětské invazi do Československa 1968 celostátní akci a názvem Vlajka za svobodu (Flag for Frihet), po níž následovaly další manifestace sympatií pro Československo jako třeba Slavnostní večer na univerzitě s účastí norského krále.

Prvním předsedou tohoto spolku byl poslanec konzervativní strany Carl P. Wright, významná osobnost norského odboje z dob nacistické okupace. Spolek působil jako kolektivní člen norské rady pro uprchlíky. Finanční zdroje čerpal z členských příspěvků (až 600 členů), dále z darů a různých akcí. Dlouholetý místopředseda spolku politik Ragnar Andersen, který v letech 1946 a 1947 uspořádal prázdninové pobyty dětí, jejichž rodiče byli oběťmi nacistické perzekuce v Československu, Polsku a Rakousku, pokračoval v této činnosti i jako funkcionář spolku a soustředil svůj zájem na děti československých uprchlíků. Počínaje rokem 1953 každé letní prázdniny přijíždělo do Norska na náklady spolku 100 dětí československých exulantů z Evropy (pak se počet dětí snižoval).

Český dům v Oslu Krajané založili v roce 1989 Česko-norské fórum (Tsjekkisk-norsk forum), které má asi 130 členů a které vydává časopis Forum. Jeho prvním předsedou byl Karel Babčický, český matematik, který přišel do Norska v roce 1969. Hned po svém nástupu do čela krajanů v Norsku orientoval práci spolku na pomoc Československu spočívající v nákupu různých zdravotnických potřeb a dalšího zboží (invalidní vozíky, speciální nemocniční lůžka, chodítka, kopírky, počítače apod.) Když krajané zjistili, že mnoho z těchto darovaných věcí zůstává ležet ve skladech v Československu nevyužito, jejich snahy o další formy pomoci se umenšovaly.

V reflexích životních osudů Čechů v Norsku převažují tyto tři aspekty: 1. je to proměna Norska v cílovou zemi jejich emigrace pod tlakem okolností (cesta do jiných zemí z nějakých důvodů nevyšla), 2. šok a někdy strádání při adaptaci, způsobené mnoha okolnostmi počínaje klimatickými rozdíly proti střední Evropě až po zvládání subjektivních pocitů cizinectví, 3. nalezení východiska pro relativně spokojenou existenci mimořádnou aktivní činností, pracovním nebo studijním výkonem.

Udělování politického azylu a občanství bylo Nory zvládnuto s jistou dávkou důslednosti a korektnosti. Můžeme to demonstrovat na třech případech udělování politického azylu Čechům v roce 1969. Tím prvním případem byl Jan Kristofori, známý český exilový výtvarník. Kristofori obdržel azyl bez problému jako politický vězeň komunistického režimu. Tomu druhému Čechu podle mínění některých krajanů důkazy o politickém pronásledování v Československu chyběly a před norskými úřady měl proto značné problémy. Avšak využil možnosti opakovaného odvolacího řízení a politický azyl nakonec získal. Třetím příkladem je Karel Babčický, který pracoval v roce 1969 v Norsku v mezinárodním vědeckém týmu. O politický azyl neusiloval. Pochopil, jako řada ostatních, že k legálnímu pobytu prozatím postačí pracovní povolení.

V Norsku působil a ještě působí několik významných osobností české kultury v zahraničí. Luboš Hrůza (1933 – 2008), přední český scénograf, který s Ladislavem Smočkem, Jaroslavem Ostrým, Janem Kačerem a Evaldem Schormem stál u zrodu Činoherního klubu v Praze. V letech 1968 – 1997 byl šéfem výpravy Národního divadla v Oslu. Martin Turnovský (*1928) byl žákem Karla Ančerla. Emigroval nejprve do Rakouska a mj. dirigoval Norskou státní operu v Oslo (1975 – 1980), kromě vedení dalších hudebních těles třeba v Německu, USA, Japonsku a jinde. Jiří Stárek (*1928) studoval u Václava Talicha a Karla Ančerla. Působil v Německu a byl v letech 1980 – 1984 šéfdirigentem symfonického orchestru v Trondheimu a také působil ve Stavangeru. Jiří Hlinka studoval u Emila Gilelse a Svjatoslava Richtera. Po nemoci se dal na pedagogickou dráhu. V roce 1972 odešel legálně do Norska, později se rozhodl k emigraci. Učil na Baratt Due Institute of Music v Oslu a na Prof. Jiri Hlinka Grand Piano Academi v Bergenu. Martin Roubík, působil v Oslu jako architekt a organizátor kulturního života. Založil a řídil nadaci ROM for arkitekt v Oslo. S českým fotografem Jiřím Havranem založil fotografické studio – ARFO. Profesorkou na divadelní škole byla česká herečka Alexandra Myšková. Božena Houdková, knihovnice, která se znala Annou Kvapilovou z Prahy, sestavila norsko-český slovníček pro uprchlíky.

V Norsku registrujeme další krajanské organizace. Je to Český a slovenský spolek v Bergenu. V Trondheimu na Norské technicko-přírodovědecké univerzitě (NTNU) působí spolek s asi 30 Čechy a Slováky. Neformální společnost přátel ČR zaměřená na šíření informací o ČR vznikla při Norském ústavu mezinárodních vztahů (Norwegian Institute of International Affairs), kterou tvoří většinou bývalí studenti v ČR. Norský výzkum v sociálních vědách projevuje zájem o studium Čechů v Norsku. Příkladem je diplomová práce na univerzitě v Oslo, kterou napsal Stig Arne Akjerven, Den tsjekkiske og slovakiske migrasjonen til Norge 1948-1989.

Stanislav Brouček