Češi ve světě - Belgie

Vystěhovalectví do Belgie nabylo větších rozměrů až na konci 20. let dvacátého století. Tehdy přicházeli vystěhovalci z Československa už ve skupinách do uhelných pánví. Pobyt jim zprostředkovala především Česká kolonizační společnost. Noví přistěhovalci tak rozšířili na desetinásobek původní malé ostrůvky krajanů, jichž se odhadovalo na počátku 20. let dvacátého století kolem jednoho tisíce. Mezi těmito asi 10 000 československými příslušníky byla polovina Čechů, třetina Slováků a zbytek tvořily ostatní národnosti s československou státní příslušností, resp. k ní se hlásící.

Vystěhovalci z ČSR působili ve všech 9 provinciích, nejvíce ve třech provinciích s uhelnými pánvemi (podle stavu v roce 1936): to znamená v provincii Haimaut (2563 osob), kde byla většina vystěhovalců slovenské národnosti, v provincii Liège (1325) a Limburg (2768), kde byli zase horníci převážně z českých zemí, a dvou provinciích s největšími městy Belgie, což bylo v provincii Antverpy (1610) a v provincii Brabant v Bruselu (1204 osob). V provincii Brabant, kde působila nevětší skupina starousedlíků v Bruselu, našlo zaměstnání několik set pomocných dělníků také v blízkých městech, zvláště v továrně na umělé hedvábí v Tubize a na stavbě kanálu. Bruselští starousedlíci, řemeslníci (hlavně čeští kožešníci) a obchodníci, založili první krajanský spolek Volnost v roce 1904, který měl sídlo v paláci na slavném Grande Place.

Vznik prvních spolků

BruselPři zjišťování okolností založení spolku se dozvídáme, že na konci 19. století bylo středisko krajanů v hostinci Antonína Trojana v rue de la Putterie číslo 12. Zde podle skromných krajanských zápisů vnikla myšlenka na založení sdružení přistěhovalců pocházejících z českých zemí. Nápad přinesl krajan Antonín Brož, který byl členem české besedy v Kolíně na Rýnem a který sám z vlastní iniciativy svolal ustavující schůzi spolku do jmenovaného hostince na 26. února 1904. Vyslyšelo jej jen pár jednotlivců. Sešlo se jich poprvé jen asi 13, v roce 1908 se členstvo zdvojnásobilo na 29 členů (mezi nimi byla pouze jedna žena), ale v roce 1912 registrovali už 41 členů. Na počátku první světové války to bylo 34 krajanů. Setkávání se odehrávala v českých hostincích, při desátém výročí to bylo v Taverne de Prague v rue des Grands Carmes, kterou vlastnil Josef Bouček.

Válkou a příchodem Němců do země byl krajanský život zastaven. Zajímavé postřehy o válečných strastech vylíčil Karel Valehrach. Jeho svědectví zaznamenané v Pamětní knize Besedy Volnost přetiskla ve svém textu Olga Schmalzriedová. Valehrach se pak po válce ujal znovuvzkříšení krajanského života a lze jej považovat za vůdčí osobnost bruselských krajanů v této době. Jeho zápis o situaci roku 1914 po vypovězení války Rakousko-Uherska Srbsku je ostatně velmi zajímavý. Podle něho snad nikdo z krajanů neuposlechl mobilizační výzvy a nenastoupil do rakouské armády. Jenže od 4. srpna 1914 se poměry pro Čechy v Belgii značně zhoršily. V té době Německo napadlo Belgii a během tří týdnů obsadilo celou zemi (21. srpna vstoupili Němci do Bruselu). Nabuzená nenávist vůči německým okupantům se obracela také na rakouské občany, tudíž i na Čechy, pobývající v této zemi s rakouskými pasy. Obchodníci s takovými dokumenty museli zavřít své krámy, byl jim a vůbec obyvatelstvu všeobecně ztížen svobodný pohyb po zemi, vázlo taktéž zásobování potravinami. Malá česká kolonie v Bruselu se rozpadla. Několik svobodných vyslyšelo výzvy Pařížské kolonie a vstoupili jako dobrovolníci do francouzské cizinecké legie. Část Čechů, kteří měli děti, se proto vrátila se svými rodinami do českých zemí z obavy zhoršujících se bezpečnostních podmínek. Zbytek, který zůstal, se postaral o skrovný majetek spolku, protože spolková místnost v hostinci krajana Boučka přestala fungovat s likvidací jeho podniku.

AntverpyTěsně po válce se kolonie Čechů v Bruselu znova scházela. Bylo to 67 členů, z toho 8 žen. Od roku 1922 začala vyučovat česká doplňovací škola (v neděli dopoledne). Krajané obnovili a rozšířili knihovnu, pořádali koncerty, hráli loutkové divadlo. Bruselští krajané mají ke „svému“ loutkovému divadlu dodnes nostalgický vztah. Kromě jiného to způsobilo snad až záhadné zmizení mimořádně kvalitních loutek, které dokonce na jedné z mezinárodních výstav loutek získaly pro svou originalitu ocenění. V roce 1988 se totiž spolek rozhodl věnovat soubor historických loutek Československému ústavu zahraničnímu, který v té době uvažoval o zřízení krajanského muzea. Podle pamětníků jejich stopy mizí v této instituci.
V meziválečném období má spolkový život krajanů v Bruselu a na dalších místech Belgie podobné rysy jako jinde po světě. Přestože ve výboru Volnosti pracovali dva čeští úředníci z vyslanectví a přestože spolek založil svou pobočku v Antverpách, nestal se tak výrazným centrem krajanského života v Belgii jako například Pařížská kolonie ve Francii. Vedle Volnosti fungovaly v Bruselu ještě Sokol, Podpůrný spolek a také zmíněná československá doplňovací škola.

Méně rozvinutější spolkový život byl v Antverpách, kde žilo na počátku 30. let na 700 krajanů, zaměstnaných převážně v brusírnách diamantů. V Deurne poblíž Antverp v továrně společnosti Internationale d´exportation des verreries, patřící do koncernu holandské Philips, získalo výhodné zaměstnání několik sklářských specialistů z ČSR, kteří sem byli zlákáni z jiných belgických skláren. S nimi pracovali i nově příchozí dělníci ze Slovenska. Ovšem většina byla v roce 1930 propuštěna a nahrazena nově vyškolenými belgickými odborníky. Část propuštěných sklářů odešla do Francie a část reemigrovala. K propouštění z práce docházelo i v jiných profesích a někteří dělníci odcházeli do SSSR. Další skupiny krajanů zaměstnávaly továrny v městech Hoboken, Merksem a v Quaregnonu, kde se uchytilo několik krajanů v továrně na drátěné výrobky. Dobrou existenci našli číšníci a hoteloví zaměstnanci v lázeňských městech ve Flandrech. Z prvních transportů do belgických dolů mnoho vystěhovalců nenastoupilo práci na šachtách a pokusilo se o výhodnější a méně nebezpečné uplatnění v zemědělství. Za pomoci československého vyslanectví prostřednictvím Office agricole belge se několik set lidí z ČSR uchytilo v belgickém zemědělství, kde našli lepší životní podmínky než v jihobelgických uhelných dolech.

Důlní společnosti měst Monsu a také La Louvière (město s letitou hornickou tradicí, těžba zde započala již 1390) na jihu Belgie a Liège na východě, které především zaměstnávaly nově příchozí horníky z ČSR, nasazovaly Čechy a vůbec cizince na nejtěžší práce. Krajané zde byli rozptýleni do mnoha lokalit. Ke špatným výdělkům, zastaralému nemocenskému a úrazovému pojištění, dále také k tíživému prostředí devastované krajiny zahalené v kouři a prachu, špatným bezpečnostním opatřením na šachtách přistupovaly nuzné ubytovací možnosti převážně v kantýnách a v továrních domcích. Provizorní ubytování pro krajany bylo nutností, protože na nájem v soukromých bytech jednoduše výdělek nestačil. V kantýnách, z nichž některé patřily šikovnějším a podnikavějších krajanům, spali i čtyři horníci na jedné posteli (tj. dva horníci, kteří pracovali v noci, střídali dva horníky, kteří odcházeli na denní směnu). Jiné ubytování bylo vzácností, jako např. ubytování na zámku u Maurage (dnes součást La Louvière) v největší dělnické ubikaci v jižní Belgii, kde žilo pohromadě asi 250 krajanů.
Novější uhelná pánev Campine v severozápadní Belgii (provincie Limburg), která je pokračováním německé Ruhrské pánve, vytvářela lepší pracovní a životní podmínky pro početné skupiny vystěhovalců z různých koutů Evropy (kupříkladu ve Winterslagu byli horníci dvaceti národností). Do trojice blízkých hornických osad Winterslag, Waterschei a Zwartberg přišli první čeští horníci v roce 1923 z Vestfálska a také část horníků, kteří nenašli uplatnění v severní Francii.

Hornická kolonie v jihoholandském Eijsdenu byla na samých belgických hranicích a byla ze všech krajanských hornických skupin v oblasti nejagilnější. Působilo zde několik spolků: Československý zábavní a vzdělávací spolek Havlíček s komunistickou orientací, Československý spolek sv. Cyrila a Metoděje a Obvodní kroužek československých spolků v Limburgu, který se pokoušel integrovat činnost krajanů v hornických oblastech na území Belgie, Holandska a severní Francie. Také v ostatních hornických osadách a městech Belgie působily krajanské spolky se vzdělávacím a zábavním účelem. Divadelní představení, přednášky, půjčování knih a veškerá další spolková činnost se odehrávala v hostincích krajanů. Spolky se staraly také o československé doplňovací školy (například ve Waterschei navštěvovalo doplňovací školu v roce 1931 74 dětí). Některé děti chodily do škol s francouzským vyučovacím jazykem. Avšak ze zpráv československých inspektorů, kteří objížděli krajanské kolonie, lze usuzovat, že základní školní vzdělání bylo v hornických oblastech na nízké úrovni. Slovní zásoba dětí byla tvořena z obratů v češtině, němčině, francouzštině a vlámštině. Za pozornost stojí zprávy o bydlení horníků v uhelném revíru Campine. Podle nich bylo na dobré úrovni, a to dokonce v zahradních domcích, které jim pronajímala důlní společnost. K tomu přistupovaly dobré výdělky, což se odrazilo rovněž ve stabilizaci krajanské společnosti, která se vykazovala čilým krajanským životem.

Mnozí krajané se zapojili do odbojové činnosti také za druhé světové války a někteří pak po válce reemigrovali zpět do ČSR. Podrobnější zprávy dosud o této době chybí. Na konci šedesátých let krajané v Belgii objevili v Adinkerke, malém městě u La Panne – De Panne, hřbitov s ostatky vojáků z první a druhé světové války. V seznamu zde pochovaných je čtyřicet československých vojáků, kteří položili své životy za svobodu Belgie. První pietní akt se konal 16. května 1970 a od té doby každoročně krajané spolu uctívají tyto oběti vzpomínkovou slavností, kterou od roku 1993 organizuje střídavě české a slovenské velvyslanectví v Bruselu.

Jak vidno, k poválečnému období je dokumentů pravděpodobně nejméně. Zmíněná brožura bývalé předsedkyně Schmalzriedové, vydaná ke stému výročí besedy Volnost v Bruselu, dokonce označuje období před rokem 1989 za „poklidná léta“, která se pak po roce 1990 přehloupla do „filantropie“ svých členů. Podobně jako mnoho dalších krajanských organizací a jednotlivců přispěli i krajané v Belgii na různé charitativní a výpomocné projekty v českých zemích, ať už to byly finanční podpory onkologickému oddělení dětské nemocnice v Motole nebo na likvidaci následků povodní na Moravě v roce 1997 a 2002 v Čechách.

Webové stránky spolku Beseda + Zpravodaj Besedy www.ceslobe.org

Daniel SobOsobnosti belgického exilu

Mezi krajany v Belgii žije řada významných osobností českého původu. V cizím prostředí se Češi prosadili a jsou respektovanými odborníky. Nelze vyjmenovat všechny a následující zmínka o nich je jen víceméně náhodným připomenutím. Například vynikajících výsledků dosáhl emeritní univerzitní profesor Jan Klášterský, patřící mezi přední evropské onkology. Vyrůstal od svého narození roku 1940 v Kostelci nad Labem. Jeho tec Ladislav Hlubučekjako právník a historik se stal funkcionářem agrární strany a posléze vyslancem ČSR v Belgii odkud se rodina musela vrátit po únoru 1948 a pak neblahé zkušenosti s popřevratovou realitou v Československu emigrovat do Belgie, kde už Jean vystudoval medicínu.

Ladislav Hlubuček, narozený 1945, vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu, obor scénografie. Po vojně byl krátce na UMPRUM, kde studoval malbu, a v říjnu 1968 odešel do Vídně. Přes Lions klub se dostal do Belgie, kde studoval knižní ilustrace a figurální tvorbu, u které zůstal dodnes.

Daniel Sob, narozený 1945 ve Francii, odešel z Československa v roce 1968 a celá rodina se za ním přestěhovala v roce 1969. Protože byl z rodiny restauratérů a majitelů hotelů, zůstal věrný své profesi, měl vlastní restauraci. V roce 1990 se vrátil do Prahy, kde se oženil a narodil se mu další syn. Rozvedl se a po čtrnácti letech se vrátil zpátky do Belgie, aby pomohl svému synovi vést českou restauraci Le Golem v Bruselu.

Oldřich (Oleg) ZábrodskýČestmíra Veselá-Meyfroidt vystudovala v roce 1986 architekturu v Praze a v roce 1988 se provdala do Belgie. Se svým manželem se setkala náhodně na Karlštejně. Má dvě děti a v Bruselu pracuje jako úspěšná architektka.

Jan Valach se narodil v roce 1925 na Slovensku. Vyrůstal v česko-slovenské rodině, studoval medicínu a hudbu, která nakonec převážila a on absolvoval pražskou Akademii múzických umění ve dvou oborech: dirigování a varhany. Sblížil se s mnoha významnými hudebníky a vztah s Eugenem Suchoněm se pro něho stal osudovým. Jako dirigent jeho slavné Krútňavy se dostal v srpnu 1968 do Belgie, kde již zůstal a stal se nejen respektovaným varhaníkem a dirigentem ale také pedagogem především v Bruselu a Gentu.

Jan ValachOldřich (Oleg) Zábrodský je mladší z bratrské dvojice slavných hokejových reprezentantů poválečného Československa. Narodil se v roce 1926 a na zlomu roku 1948 a 1949 zůstal se spoluhráčem Slámou ve Švýcarsku. Po velmi těžkých začátcích nejprve v Davosu, Ženevě a Lausanne odešel do USA, kde studoval v New Yorku, seznámil se Ferdinandem Peroutkou a dalšími významnými českými exulanty. Vrátil se roku1960 do Ženevy, pracoval pro americkou firmu vyrábějící hliník a v roce 1962 přesídlil do Belgie, kde žije dodnes. U sportu zůstal celý život jako trenér a příznivec hokeje, tenisu a golfu.

Jan RubešPrameny pro české vystěhovalectví do Belgie nejsou příliš obsažné. Ve fondu písemností s názvem Československý ústav zahraniční, který je uložen v Národním archivu v Praze, nalezneme materiály k meziválečnému vystěhovalectví tímto směrem. Dokumenty o životě samotných vystěhovalců jsou roztroušeny v pozůstalostech jednotlivců a jsou převážně v soukromých rukou. Například poměrně rozsáhlý soubor mají v držení bratři Králové (Ing. Zdeněk, státní zaměstnanec v důchodu žijící v Bruselu a Miroslav, podnikatel na penzi v Buizingen). V současné době se projednává převezení pozůstalosti po jejich otci, kožešníku a významném krajanském činovníku v Bruselu, do pražské Libri prohibiti. Další dokumenty k historii Čechů v Bruselu byly uloženy u paní Olgy Schmalzriedové – Podzimkové, bývalé předsedkyně a dlouholeté činovnice spolku Volnost, která vydala brožuru s názvem o krajanském spolku „Beseda Volnost“ v Bruselu v letech 1904-2004. Soubor písemností pocházející z činnosti spolku obsahuje Účetní knihy, Knihu členů od roku 1908 do konce padesátých let, Protokoly ze schůzí od 1953 ve třech knihách, Pamětní knihu spolku Volnost vedenou od roku 1914. Druhé místo, kde je uložen materiál o Češích v Belgii a také žijících v jiných koutech světa, je Archiv spisovatelů v exilu. Uložen je v literárním oddělení Královské knihovny v Bruselu. Iniciátorem a správcem fondu je prof. Jan Rubeš, vedoucí slavistiky na univerzitě v Bruselu.

Stanislav Brouček

Literatura: Především lze čerpat z práce Sedláček, J.: Čechoslováci v Nizozemí, Belgii a Anglii. Praha 1931 nebo Brouček, S.: Vystěhovalectví z meziválečné ČSR do západní Evropy. In: Český lid 72, 1985, 3, s. 173-178, dále Bielik, F. a kol.: Slováci vo svete, 2. Martin 1980 (kapitoly o vystěhovalectví do Belgie, které napsal C. Baláž), Morsa, J.: L´immigration en Belgique 1890 – 1954. Population et Famille, No 9 – 10. Bruxelles 1966, Schmalzriedová – Podzimková: O.: 100 let krajanského spolku „Beseda Volnost“ v Belgii 1904 – 2004, Brusel 2004.