Češi ve světě - Velká Británie

Počátky české obce v Anglii

Britské ostrovy jsou na samém okraji Evropy a to je možná jeden z důvodů, proč sem v minulosti naši předkové nesměřovali tak často. Jedním z prvních Čechů, o jehož pobytu v Anglii máme konkrétní informace, byl Vojtěch Raňkův z Ježova známý také pod latinským jménem Ranconius (asi 1320-1388), teolog a filozof, který studoval na pařížské univerzitě, působil i v Oxfordu a byl autorem mnoha spisů. Pronesl řeč nad rakví Karla IV., ve které byl slavný císař poprvé nazván Otcem vlasti. Svým pojetím křesťanské církve naznačil cestu Janu Husovi. Jeho nákupy knih v Anglii pro pražskou univerzitu pomáhaly v Čechách rozšiřovat myšlenky předchůdců Johna Viklefa. Sestra Václava IV. a dcera Karla IV. Anna se provdala za anglického krále Richarda II. Angličtí poddaní jí nazývali „Good Queen Ann“. Na oxfordské univerzitě působil také Husův přítel Jeroným Pražský (1380-1416).

Jan Hus V únoru 1466 zavítal do Anglie během své cesty Evropou Lev z Rožmitálu, v jehož družině byl zeman Václav Šašek z Bířkova. Jeho deníkové záznamy jsou prvním pojednáním o Anglii v češtině. Dočkaly se celé řady vydání pod titulem „Denník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa“.

Ve druhé polovině sedmnáctého století s sebou při návratu do Londýna přivezla řadu svých dvořanů česká zimní královna Alžběta Stuartovna, manželka Fridricha Falckého, dcera anglického krále Jakuba I. To bylo v roce 1661. Ještě před tím se v Anglii usadili někteří uprchlíci před „spravedlností“ Ferdinanda II. po bitvě na Bílé hoře. Mezi významnými osobnostmi, které tehdy našly v Anglii nový domov, vynikali tři muži: malíř a grafik Václav Hollar, kazatel Pavel Hartman a filozof Jiří Ritchell. Václav Hollar (1607-1677) zde zdomácněl.

Václav Hollar Angličané ho považují za svého umělce. Jeho rytiny hradu Tower a panoráma Londýna dnes patří mezi oblíbené suvenýry, které si s sebou odvážejí návštěvníci britské metropole. Gigantem mezi pobělohorskými emigranty, pobývajícími na čas v Anglii, byl poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský (1592-1670), latinsky Comenius, zvaný učitel národů. V Anglii chtěl být dlouho, ale pobyl zde jen devět měsíců, od září 1641 do června 1642. Bydlel na Vévodském náměstí v Londýně v bytě svého přítele Samuela Hartliba, který z vlastního podnětu vydal jeho spis o pansofii. Hartlib ukázal Komenskému anglický překlad jeho Informatoria a pochlubil se také listem s přetištěným kázáním Johna Goudena, který o Komenském hovořil před celým parlamentem jako o „tvůrci základů budoucí pravdy lidské i božské“. Traduje se, že Goudenovu řeč, v níž byly také zmínky o husitech, opakovali duchovní z kazatelen po celém Londýně.

Václav Hollar - Tower V polovině devatenáctého století se v Londýně usadil Adolf Vilém Straka, rodák z Krabčic, účastník revoluce v Praze roku 1848 a rovněž účastník květnových nepokojů v Praze roku 1849, po kterých byl za stanného práva odsouzen vojenským soudem k trestu smrti v nepřítomnosti. Z Rakouska musel uprchnout a Anglie se mu stala novým domovem. V Londýně působil na soukromém ústavě Lansdown House Academy jako učitel latiny a řečtiny. V roce 1856 se stal asistujícím profesorem na univerzitní koleji v Londýně, kde přednášel němčinu. O dva roky později dosáhl titulu doktora filosofie a v roce následujícím přijal britské občanství naturalizací, což mu umožnilo bezpečně navštěvovat svou starou vlast. Byl autorem několika knih, mezi nimi Anglické mluvnice, vydané v roce 1862 v Praze.

Vznik spolků

A. V. Straka byl také mimořádně schopným organizátorem českého krajanského života v Londýně, kde 16.června 1869 založil Česko-moravský spolek čtenářský. Ten si dal ve stanovách za úkol podporovat snahy členů po vzdělání politickém a pěstovat život společensko-vlastenecký. Pražské Národní listy krátce po založení Strakova spolku oznámily, že jeho členové zaslali dvanáct zlatých na podporu politických vězňů v Praze. Spolek však neměl dlouhé trvání, což kronikář vysvětluje Strakovým onemocněním. Vlastenec zemřel v roce 1878, kdy pracoval na česko-anglickém slovníku.

Londýn V důsledku nečinnosti Česko-moravského spolku čtenářského krajané pod vedením J. Havelky založili Českoslovanskou besedu v Londýně (1874), která se o rok později přeměnila v Českoslovanský spolek sociálně demokratický. Ten existoval až do roku 1882, ale jelikož mezi jeho členy řádily tvrdé politické spory, jeho název byl změněn na Česko-slovanský spolek Žižka. Mezi počiny nového spolku patřila sbírka na pomoc při výstavbě Národního divadla v Praze. Odměnou mu byla čestná medaile Národního divadla. 24. ledna 1903 členové spolku Žižka schválili návrh na přeměnu v tělocvičnou jednotu pod týmž jménem. Prvním předsedou česko-slovanského tělocvičného spolku byl bratr Petr Albany. Časem byla jednota Žižka přejmenována na Sokol Londýn a stala se střediskem českého krajanského života v Londýně.
Kronikář Josef Kučera vylíčil tělocvičnou obrodu spolku slovy: „V této památné době počíná naše nová historie. Vznikl důležitý převrat spolkový, uvolňující všestranný jeho rozvoj, probuzena idea sokolská i na půdě Anglie. Nemohlo být zajisté vítanější myšlenky, než ustaviti v Londýně sokolskou jednotu, která by v zájmu celého českého národa propagovala užší pojítka s národem anglickým, nás skorem neznajícím“.

T. G. Masaryk V roce 1905 byl v Londýně založen Klub československé kolonie. Za první světové války londýnští sokoli podporovali odboj profesora Tomáše Garrigua Masaryka a jeho exilové skupiny proti Rakousko-Uhersku. Zpočátku však tento odboj nebyl snadný. Hned po německém vpádu do Belgie, který měl za následek britské vyhlášení války Německu, vytvořili krajané v Londýně organizaci „London Bohemian (Czech) Committee and Legion for Foreign Service“. Tento výbor byl založen 5. srpna 1914, den po vyhlášení války Německu. V jeho čele stáli malíř miniatur František Kopecký a nájemce spolkové restaurace Jan Sýkora. Tajemníkem byl pan Eugene Sully. Pan Suly napsal dopis lordu Beresfordovi na ministerstvo války, v němž ho informoval o vytvoření výboru LBC-LFS a zároveň o ochotě jeho členů z řad krajanské obce bojovat v řadách britské armády proti společnému nepříteli.

Krajanská obec tehdy čítala přes 600 mužů. 380 z nich podle novináře Josefa A. Brože nabídlo své služby britské armádě jako dobrovolníci. Panu Sullymu se dostalo z ministerstva války poděkování, ale o nasazení českých dobrovolníků britské úřady neuvažovaly. To byla situace zcela opačná od Francie, kde čeští usedlíci své služby vojenským úřadům nabídli ihned po propuknutí války, nabídka byla přijata a mladí členové Sokola Paříž a spolku Rovnost byli brzy vysláni na frontu. Naopak mnozí londýnští sokolové a držitelé rakousko-uherských pasů byli stejně jako občané jiných mocností Trojspolku (Rakousko-Uhersko, Německo a Itálie) posíláni do internačních táborů jako tzv. nepřátelští cizinci. T.G. Masaryk a jeho britští přátelé později museli vynaložit nemalé úsilí za jejich propuštění. Nebylo snadné přesvědčovat britské vojenské úřady o tom, že jde o přátele Británie, ochotné za krále Jiřího V. položit život. Po zavedení branné povinnosti v roce 1916 se od všech londýnských sokolů očekávalo, že do britské armády nastoupí. Mnozí z nich to také učinili, včetně kronikáře Josefa Kučery, který byl v té době náčelníkem sokolské jednoty. Šest londýnských sokolů na západní frontě položilo život. Byli to bratři Nezavdal, Kubánek, Roubal, Moulis, Stanislav a Hejno.

Osobnosti českého exilu

Za druhé světové války rozšířily řady krajanů ve Spojeném království stovky uprchlíků z okupované vlasti a Londýn se stal sídlem československé exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše. Vedle Sokola Londýn byly založeny sokolské jednoty v československém pozemním vojsku, letectvu a také v Baťových závodech v Tilbury.

John Tusa Starostou této jednoty byl ředitel Baťových závodů v Británii Jan Tůša. Jeho syn John vystudoval univerzitu v Cambridge a stal se známým novinářem a později ředitelem zahraničního vysílání BBC a ředitelem londýnského kulturního centra Barbican. V roce 2003 ho královna povýšila do šlechtického stavu s titulem sir. John Tusa je také autorem několika knih včetně Historie zahraničního vysílání BBC. Jeho poslední knihou je Engaged with the Arts: Writing from the Frontline (2007).

Mezi dalšími Čechy, kteří po válce zůstali ve Spojeném království, patří hudebník Vilém Tauský , bohemista a rozhlasový redaktor Karel Brušák , jehož znají posluchači českého vysílání BBC, a Robert Maxwell , který pocházel z Podkarpatské Rusi. Maxwell, původním jménem Jan Hoch, se stal tiskovým magnátem, zakladatelem nakladatelství Pergamon Press a později majitelem novinového vydavatelství Mirror Group. Patřil mezi deset nejbohatších Britů. Několik let byl také poslancem labouristické strany.

Po komunistickém puči z února 1948 přibyly do Británie stovky dalších krajanů. Byli to zástupci prakticky všech profesí od politiky, žurnalistiky, přes právo, kulturu až po umění. Byli mezi nimi Zdeněk Mastník a Karel Janovický , kteří působili v českém vysílání BBC, hrabě František Černín , hrabě Kinský a Sidonie Nádherná . Později rozšířili krajanskou obec žurnalisté Jan Lange r, syn spisovatele Františka Langra, a Hanuš Šnábl , odborník na motoristiku a autor termínu vznášedlo (hovercraft). Oba pracovali v české redakci BBC. Hanuš Šnábl vystupoval pod pseudonymem Karel Bolen a ještě dříve jako autor Technické hlídky používal jména Ferda Tavič.

Lady Milena Grenfell-Baines, foto: ČTK K dalším významným osobnostem ve Spojeném království patří Lady Milena Grenfell-Baines , dlouholetá předsedkyně spolku British Czech and Slovak Association, což je největší sdružení krajanského charakteru v Británii. V roce 1999 obdržela Lady Milena od českého ministra zahraničí Cenu Jana Masaryka Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Lady Milena Grenfell-Baines i Hanuš Šnábl patřili mezi tzv. Wintonovy děti, zachráněné v roce 1939 z Československa Nicolasem Wintonem. Další krajanka, která se stala mecenáškou české kultury a golfu, byla lady Abrahamsová, manželka sira Abrahamse, majitele obchodního domu Aquascutum v Londýně.

Jan Lang V polovině šedesátých let minulého století založil katolický kněz Jan Lang SJ (1919-2007) www.janlang.com se svými přáteli v Londýně středisko Velehrad www.velehrad.org.uk , které dosud slouží jako kulturní, náboženské a ubytovací zařízení. Páter Lang, rodák z moravského Rajhradu, byl pro poválečnou krajanskou obec v Londýně obrovskou posilou. Koncem války byl jako jezuita internován v Terezíně, kde se nakazil tyfem. Na podzim roku 1945 byl poslán na dokončení teologických studií na Heythrop College, která byla tehdy přidružena k Oxfordské univerzitě. 8.září svatovojtěšského roku 1947 byl vysvěcen na kněze a uvažoval o návratu do vlasti. Komunistický puč v roce 1948 tento záměr zhatil a novopečený kněz Lang zůstal v Anglii. Jezuitský provinciál Martin d’Arcy ho pověřil péčí o krajany. Otci Langovi nezáleželo na tom, zda krajan je římský katolík, protestant, žid nebo bezvěrec. Pomáhal všem – morálně i materiálně. Založil doplňovací školu pro děti krajanů, stál u zrodu vzdělávací společnosti Cyrilometodějská liga a vydával její Věstník, který byl cenným zdrojem informací a pojítkem mezi krajany po celé Británii. Po invazi vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968 se Velehrad stal ubytovnou pro uprchlíky z okupované vlasti, kteří zde založili Naardenské hnutí. Jeho orgánem byly Londýnské listy. Na Velehradě se scházeli také členové European Liaison Group, zastupující národy zotročených stalinským Ruskem. Velehrad poskytuje přístřeší britské skupině Československé společnosti pro vědy a umění (SVU), jejíž členové se tam jednou měsíčně dosud scházejí. Mezi členy SVU byli básník Ivan Jelínek , spisovatel Václav Pinkava , známý pod pseudonymem Jan Křesadlo, dnes mezi ně patří hudební skladatelé Karel Janovický a Antonín Tučapský , religionista Karel Werner , sociolog profesor Jaroslav Krejčí a další. V osmdesátých letech 20. století na Velehradě zkoušel ochotnický divadelní soubor Londýnská sezóna, který vznikl z iniciativy herečky Sylvy Langové-Williamsové . V představeních souboru vystupovali s velkým úspěchem klavírista František Fišer , Zuzana Júnová a další krajanští ochotníci.

Jan Křesadlo Vedle Velehradu je dalším střediskem českého života v Británii Československý národní dům, který se nachází v západolondýnské čtvrti Hampstead. Dům vznikl v roce 1947. O jeho zřízení se zasadili vojáci, kteří pod 2. světové válce zůstali v Anglii, přispěl na něj i prezident E. Beneš. V Československém národním domě dnes funguje restaurace s českou kuchyní.

Členové zahraničního odboje z 2. světové války navázali ve Spojeném království na legionářskou tradici a založili Československou obec legionářskou v zahraničí. Jejím dlouholetým předsedou je generálmajor Miloslav Kašpar , bývalý příslušník generálního štábu československé armády, který vydával časopis Osvobození. Aktivní činnost zde dlouho vyvíjel také Svaz letců svobodného Československa, sdružujícím slavné československé piloty. V důsledku úbytku členů se časem obě organizace sloučily.

Ve Spojeném království dále funguje Dvořákova společnost založená v roce 1974, jejíž členové se věnují propagaci české hudby v zahraničí. Jejím prezidentem je slavný dirigent sir Charles Mackeras, mezi viceprezidenty je mj. Jiří Bělohlávek. Společnost má přes 600 členů. Vydává anglický informační bulletin Newsletters vynikající kvality.

Jan Kaplický Eva Jiřičná, foto: www.karolina.cz Spojené království je domovem známých architektů Evy Jiřičné a Jana Kaplického , kteří zde mají své ateliéry, a stavitele sira Františka Lampla , jenž byl dlouho předsedou stavebního koncernu Bovis.

Současným starostou Sokola Londýn je Ladislav Potůček , který je zároveň předsedou Klubu československé kolonie a jedním z ředitelů Českého a slovenského národního domu. V rozhovoru pro stanici Radiožurnál o české krajanské obci řekl: „Nová česká generace je jak se mi zdá generace jiného charakteru. To už není generace, která sem přišla z důvodů idealistických nebo politických – je to spíš generace, která sem přišla z důvodů finančních a dobrodružných. Nově příchozí se s naší generací nesbližují. Vidím to, když chodím do československého Národního domu. Jsou to pro nás moderní lidé. Jinak vychovaní, s jinými možnostmi, méně skromní než jsme byli my. Asi mají o to větší štěstí, že skromní ani nemusejí být“.

Milan Kocourek