Češi ve světě - Kanada

Nikdo už asi přesně nezjistí, kdo byl prvním Čechem, který stanul na půdě dnešní Kanady. Styky českých zemí s Kanadou mají staré kořeny. V této souvislosti bývá připomínán princ Rupert, rodák z Prahy, syn „zimního krále“ Fridricha Falckého, který se jako první guvernér Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson´s Bay Company) účastnil z Londýna dobývání Kanady, Kanadu sám však nikdy nenavštívil. Skutečně prvními emigranty byli potomci pobělohorských uprchlíků, moravští bratři. Jejich první misie se konala roku 1752 mezi Eskymáky na Labradoru, ale nebyla úspěšná, protože kapitán lodi a dalších pět členů posádky bylo zavražděno.


Migrace a osídlování

Masivnější imigrace Čechů a Slováků do Kanady začala v druhé polovině 19. století a můžeme ji zhruba rozdělit do čtyř fází: 80. léta 19. století – 1914, 1919-1939, 1945-1989 (včetně dvou hlavních vln po roce 1948 a 1968) a od roku 1990 do současnosti. V prvních dvou fázích (asi 1880-1939) vedly Čechy k emigraci převážně ekonomické důvody, zatímco v období let 1945-1989 šlo často o politické uprchlíky, kteří opustili svůj domov, aby se vyhnuli komunistickému režimu.
Čeští imigranti směřující do Nového světa se usazovali převážně v USA. Po roce 1880 začali kvůli úrodné a levné půdě pronikat také do západní Kanady, a to jak ze středozápadu Spojených států, tak i přímo z českých zemí. Kanadská vláda ve spolupráci s železniční společností Canadian Pacific Railway financovala řadu osidlovacích projektů a nabízela novým přistěhovalcům vybrané pozemky k obdělávání. Tyto nábory však nebyly vždy úspěšné, a tak lidé, dříve než získali vlastní půdu, museli často pracovat na cizích farmách nebo na železnici a v dolech. Mnozí z nich se nikdy farmáři nestali a zůstali u svého prvního povolání.
Farmáři se zpravidla usazovali v prérijních provinciích. První historicky doložení Češi přišli do osady Esterhazy v jihovýchodním Saskatchewanu, kde již žila řada Slováků a Maďarů. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo v jižním sousedství Esterhazy několik českých komunit. Jako první byla založena v roce 1884 osada Kolin, po ní následovaly Derdard, Glenside a Dovedale. Většinu osad založili Češi z Evropy. Některé jiné, jako například Prague (Viching) v Albertě, která vznikla v roce 1900, byly původně osídleny Čechy ze Spojených států. Menší skupiny Čechů se usazovaly také ve městech, zejména v Edmontonu, kde kolem roku 1900 žilo i několik českých lékařů, právníků a řemeslníků.

Protože v prvních desetiletích 20. století se dostupnost půdy na západě začala zmenšovat, orientovali se noví příchozí více východním směrem. V letech 1910-1912 se několik českých baptistů usadilo mezi mennonity v Murdenu v jižní Manitobě a také ve Winnipegu, který se stal důležitým centrem české komunity před první světovou válkou. V malém počtu našli Češi uplatnění také jako horníci v ontarijských dolech (Haileybury v oblasti Temiskaming, Kirkland Lake, Fort William) a jako příležitostní dělníci v Torontu. Imigrace před první světovou válkou byla celkově malá. Podle sčítání lidu žilo v roce 1911 v Kanadě jen 1800 osob českého původu.

Po první světové válce došlo k výrazným změnám. Relativně stabilní ekonomika a uspokojivý životní standard nové Československé republiky zmenšily atraktivitu emigrace. Přesto na základě dohody mezi kanadskou cukrovarnickou společností (Sugar Beet Grower´s Association of Canada) a Českým zahraničním ústavem odešli do zámoří někteří cukrovarničtí farmáři, zejména z Moravy, kteří pomohli rozvinout v Kanadě cukrovarnický průmysl. Tito přistěhovalci se usazovali převážně v jižní Albertě (okolí Lethbridge) a v Ontariu (okolí Chathamu). Podobně úspěšný byl nábor organizovaný kanadskou železniční společností Canadian Pacific Railway.
V meziválečném období přicházeli Češi stále častěji do měst východních provincií Ontario a Québec, což postupně posilovalo význam Montrealu a Toronta pro český krajanský život na úkor Winnipegu. V Montréalu se počet české a slovenské populace během dvacátých let zvýšil na 3700 a podobně tomu bylo i v Torontu, kde na konci této dekády žilo asi 2500 osob českého a slovenského původu. Kromě toho se Češi usazovali i v menších městech, jakými byli Hamilton, Kitchener, Oshawa, Ottawa a Calgary. Po roce 1929 příliv obyvatel Československa sice klesl z několika set na méně než 80 za rok, těsně před druhou světovou válkou však díky židovské a sudetoněmecké emigraci z řad sociálních demokratů opět mírně stoupl. Kanadský census uvádí k roku 1931 zhruba 30 000 usedlíků z Československa, z nichž asi polovina byli Češi.
V roce 1939 bylo pod patronací Tomáše Bati založeno v provincii Ontario poblíž Frankfordu město Batawa. V důsledku ohrožení Československa nacistickým Německem sem Baťova společnost přemístila některé své zaměstnance a materiální zdroje, aby zde vybudovala novou obuvnickou továrnu, která během války fungovala jako centrála společnosti.

Již brzy po válce opouštěly někteří Češi své domovy ze strachu před rozšiřujícím se vlivem komunistické moci. Masových rozměrů nabyla tato emigrační vlna po únorovém puči 1948. Jednalo se převážně o politické uprchlíky utíkající před potenciálním nebo skutečným pronásledováním. Kanada v letech 1948-1952 přijala více než 10 000 Čechoslováků, kteří nejčastěji přicházeli z uprchlických táborů v Německu a Rakousku. Počet Čechů a Slováků podle sčítání lidu z roku 1951 vzrostl na 63 959.

Většinu českých uprchlíků z let 1948-1951 tvořili vysoce vzdělaní lidé. Jednalo se o lékaře, právníky, politiky, vědce, zákonodárce, obchodníky a řemeslníky, kteří byli zpočátku nuceni přijmout práci, neodpovídající jejich kvalifikaci. Ve snaze pomoci svým krajanům nabízeli podnikatelé českého původu, nejčastěji v Ontariu, novým přistěhovalcům práci, někdy za pomoci federální vlády. Významně se tu uplatnily zejména tyto české firmy: Bata Shoe, Hamilton Carhart, Opal Manufacturing, Staruba Industrial Corporation a Hesky Flax Products.

Situace českých emigrantů, kteří přišli do Kanady po pražském jaru 1968, byla v mnohém podobná, existovaly však i rozdíly. Tito lidé přicházeli již s dvacetiletou zkušeností komunismu, měli vyšší životní nároky a profesionální ambice. Znalost angličtiny či francouzštiny jim umožňovala uplatnit se ve velkých městech. Rovněž pomoc federální vlády, která jen v letech 1968-1969 přijala asi 21 000 českých a slovenských uprchlíků, byla podstatně větší než v roce 1948. Nejčastější první destinací nově příchozích po roce 1968 již nebyl Montréal, nýbrž Vancouver a Toronto.
Při sčítání lidu v roce 1991 se k české národnosti přihlásilo 47 175 osob a za Čechoslováky se označilo dalších 54 030 respondentů. Většina Čechů žila ve třech provinciích: Ontario (18 025), Britská Kolumbie (10 430) a Alberta (8 975), nejvíce v Torontu (7 655), Vancouveru (5 400), Edmontonu (2 420) a Montréalu (2 350).

Současná česká imigrace do Kanady probíhá za zcela změněné mezinárodní politické situace po roce 1989. Z celkově nízkého počtu nově příchozích Čechů v devadesátých letech se vymyká snad jen rok 1997, kdy v souvislosti s kampaní George Kubeše a televize Nova požádalo o status uprchlíka v Kanadě asi 1500 českých Romů, usazených nejvíce v torontské aglomeraci. I když do krajanského života se i po rozdělení Československa v roce 1993 zapojují Češi a větší část Slováků společně, krajanů, kteří se identifikují jako Čechoslováci, postupně ubývá. Svědčí o tom srovnání dat kanadského censu z let 1991 a 2001, kdy se k českému původu hlásilo 79 910, k československému 33 540 a ke slovenskému 50 860 osob. K češtině jako ke svému mateřskému jazyku, kterému stále rozumějí, se však přihlásilo jen 24 790 a ke slovenštině 17 545 osob.

Krajanský život a politika

První spolky měly charakter podpůrných organizací. V roce 1912 založili Češi v Esterhazy podpůrnou společnost s asi 60 členy, jejíž hlavní funkcí bylo pomáhat v nemoci a nouzi, budovat knihovnu a vzdělávat nově příchozí v rodném jazyce. První velká krajanská společnost (Československý podpůrný spolek) byla založena roku 1913 ve Winnipegu. Za první světové války se rozvinula užší spolupráce mezi Čechy v Kanadě a USA a Češi také bojovali ve 223. praporu po boku kanadských Skandinávců. Československé legie, které se utvořily v Rusku, prošly na cestě ze Sibiře do vlasti napříč celou Kanadou přes Vancouver a Winnipeg a v roce 1920 se krátce zastavily ve Valcartieru v Québecu. Krajanský život roku 1924 obohatila Československá vzájemná podpůrná jednota v Montrealu.

Značně roztříštěné krajanské hnutí stmelil teprve pocit ohrožení a potřeba pomoci nacisty okupovanému Československu. Proto se v roce 1939 zformovalo Národní sdružení Slováků, Čechů a Podkarpatských Rusínů, které se následně proměnilo v Československé národní sdružení v Kanadě (ČSNS). V průběhu druhé světové války vzrostl vliv a význam jednotlivých poboček Sdružení z 86 s 6500 členy v roce 1942 na 91 s více než 10 000 členy v roce 1945, jež byly rozptýleny prakticky po celém osídleném území Kanady. Ve prospěch Československa byly zřizovány různé nadace. Na nejvýznamnější z nich, Československý válečný charitní fond, bylo během války sebráno 331 000 kanadských dolarů, které byly poslány československé exilové vládě v Londýně. Někteří Češi bojovali v kanadské armádě a probíhal i nábor vojáků, kteří tvořili nezávislý sbor v britské armádě a měli se stát zálohou pro budoucí československou armádu. Ten však byl omezen jen na ty české a slovenské imigranty, kteří ještě nebyli kanadskými občany.

Po válce ČSNS rozšířilo svou agendu o pomoc při získávání kanadského občanství, udržení české a slovenské kultury v Kanadě a materiální podporu při obnově válkou zničeného Československa. Sdružení navrhlo rovněž změny v kanadském zákoníku práce, z nichž některé byly přijaty, a v roce 1960 založilo dámský odbor, jehož primárním úkolem bylo rozvíjet charitativní činnost a pomáhat uprchlíkům.

Po únorovém puči 1948 zřídilo ČSNS Kanadský fond pro československé uprchlíky, zaměřený na pomoc nově příchozím uprchlíkům při získávání práce a prvních kontaktů. Rozpory mezi krajany v odlišném vnímání funkce ČSNS, později přejmenované na Československé sdružení v Kanadě (ČSSK), jako politické či spíše krajanské organizace, byly uměle prohlubovány zpravidla neúspěšnými pokusy komunistických agentů o infiltraci do krajanského života. I když se mezi představiteli československého exilu z roku 1948 a 1968 projevovalo rozdílné pojetí ve vztahu k vlasti a českým národním tradicím, dané odlišnou životní zkušeností, spojovalo je vytrvalé úsilí o nastolení demokratického režimu v Československu, manifestované při různých protestních demonstracích a vzpomínkových aktech ve výroční den založení ČSR, narozenin T. G. Masaryka a Milady Horákové.
Po pádu komunismu v roce 1989 byly navázány přímé styky s vlastí a ČSSK se místo politického angažmá začala více zaměřovat na kulturní život krajanů. V tomto úsilí nachází vydatnou pomoc kanadské vlády, podporující prosazování zásad multikulturalismu v zemi.

České církevní sbory

Winnipeg Češi zakládali v Kanadě jen málo vlastních církevních sborů. První české a slovenské římskokatolické farnosti vznikly na prériích, asi nejvýznamnější byl kostel P. Marie Fatimské ve Winnipegu, vybudovaný ve třicátých letech. V Ontariu byl první kostel s převahou slovenských farníků vysvěcen roku 1907 ve Fort Williamu. V Torontu byla v roce 1951 založena česká Osada sv. Václava a čeští jezuité otevřeli v Montrealu v roce 1960 Český dům jezuitské koleje.
Nejstarším protestantským sborem mezi českými imigranty byla Husova kaple v Glensidu, postavená na počátku 20. století v provincii Saskatchewan. Betlémská kaple Československé baptistické církve sloužila krajanům ve Winnipegu někdy od roku 1932. Čeští baptisté byli aktivní zejména v Manitobě zásluhou energického Františka Dojáčka, známého českého nakladatele a čelného představitele krajanské komunity. Ve čtyřicátých letech byla v Torontu vybudována z iniciativy Charlese Jelinka a George Faboka česká protestantská kaple. Luteráni měli svou misii v Torontu sice již od dvacátých let, ale první českou a slovenskou farnost zřídili teprve v roce 1942.
Vliv církevních sborů na krajanský život byl výrazný zejména v prvních dvou osidlovacích vlnách, ale také ještě u emigrantů po roce 1948. Zeslábl zhruba v polovině sedmdesátých let s příchodem nových, většinou v ateistickém duchu vychovaných krajanů, kteří o život církve projevovali jen nepatrný zájem.

Vzdělání a kultura

Divadlo za rohem České komunity v Kanadě zřizovaly od počátku při farnostech doplňovací jazykové školy a zajímaly se o českou literaturu, divadlo a historii. Jednou z prvních byla protestantská škola v Kolině v Saskatchewanu, založená v roce 1902. Situace se podstatně změnila po druhé světové válce. Většina Čechů začala posílat své děti do veřejných nebo katolických škol, a tak se pěstování české kultury stalo méně institucionální a více komunitní nebo rodinnou záležitostí. Kontakt imigrantů z roku 1968 a let následujících s českými krajanskými organizacemi postupně slábl, mimo jiné i v důsledku rostoucího vlivu vládních, neetnických institucí na společenský život v Kanadě.
Český kulturní život v Kanadě se odehrává ve čtyřech oblastech: divadlo, sport, hudba a literatura. S velkým zájmem se setkávají představení Nového divadla v Torontu, založeného v roce 1962 a znovu obnoveného roku 1970, a Divadla Za rohem ve Vancouveru, které vyvíjí činnost od roku 1977. Několik spolků se zabývá pořádáním koncertních a literárních pořadů, jež si kladou za cíl oslovit nejen zájemce z vlastních řad, nýbrž seznamovat s českou kulturou širokou kanadskou veřejnost (zejména Comenius Institute v Montréalu). Nové divadlo mělo v sedmdesátých letech příležitost vystoupit na multikulturním divadelním festivalu. Stejně tak kanadská vláda podporuje i největší multikulturní folklorní festival na severoamerickém kontinentu – Folklorama ve Winnipegu, jehož se česká komunita dodnes pravidelně účastní.
Divadlo za rohem Jednou z nejvýraznějších českých krajanských organizací je Sokol. První sokolské pobočky v Kanadě byly založeny v letech 1912-1915 ve Franku v Albertě; v Crow´s Nestu, v Natalu a v Michelu v Britské Kolumbii a v Goldburgu v Saskatchewanu. V letech 1941-1970 Sokol fungoval ve většině českých komunit. I když jeho vliv mezi krajany v současné době klesá, ve velkých českých centrech hraje stále významnou úlohu. Sokol pomohl vychovat řadu talentovaných kanadských sportovců, zejména hokejistů, tenistů a krasobruslařů.
Významné postavení mezi českými centry si stále udržují Masaryk Memorial Institute (MMI) ve Scarboroughu u Toronta, založený v roce 1945, a Kanadská česko-slovenská podpůrná jednota ve Winnipegu, které disponují vlastními budovami a spolu s menšími místními skupinami se každoročně podílejí na organizaci Československého dne na pozemcích MMI.
Nezanedbatelnou funkci prostředníka mezi jednotlivými, často od sebe velmi vzdálenými středisky krajanského života v Kanadě plnil a dosud plní krajanský tisk. Hlavní krajanská periodika vycházejí dodnes v torontské aglomeraci (Nový domov, Satelitte 1-416, Kanadské listy), důležitým zdrojem informací pro obě poválečné vlny českých emigrantů byly rovněž Naše hlasy (1955-1974). K patrně nejčtenějším náboženským tiskovinám patřily v minulosti Vinice (Winnipeg, 1958-1966) a Slavná naděje (Windsdor, 1974-1978), obě vydávané českými baptisty.
První české a slovenské nakladatelství v Kanadě založil ve Winnipegu na počátku 20. století vlivný prodejce biblí František Dojáček. V novější době se na vydávání českých knih podílely dva torontské vydavatelské domy: Masaryk Memorial Press a Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. Ve Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, vede úspěšně Lenka Storzerová největší české zahraniční knihkupectví, menší je krajanům k dispozici také v Ontariu.

DALŠÍ KAPITOLY:

OSOBNOSTI ČESKÉHO EXILU

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČESKÁ PERIODIKA V KANADĚ PO ROCE 1945

ČESKÉ DIVADLO V KANADĚ

FESTIVAL FOLKLORAMA VE WINNIPEGU

Základní informační zdroje:

Archivní fondy
NATIONAL ARCHIVES OF CANADA, OTTAWA
www.collectionscanada.gc.ca

NÁRODNÍ ARCHIV ČR, PRAHA
6. oddělení – oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek
www.nacr.cz

KNIHOVNA NÁPRSTKOVA MUZEA, PRAHA
www.nm.cz/naprstkovo-muzeum

LIBRI PROHIBITI, PRAHA
knihovna samizdatové a exilové literatury
libpro.cts.cuni.cz

CENTRUM PRO ČESKOSLOVENSKÁ EXILOVÁ STUDIA, OLOMOUC
exil.upol.cz

GYMNÁZIUM F. X. ŠALDY, LIBEREC
sbírka filmů DVD z let 2004-2006 (rozhovory s českými krajany v Kanadě)
kanada.gfxs.cz


Literatura
T. BAŤA – S. SINCLAIROVÁ: Tomáš J. Baťa, švec pro celý svět. Praha 1991
E. M. BOSLEY, M. HAMATA, A. K. WENZBAUER (eds.): Památník ČSPJ [Československé podpůrné jednoty]. Winnipeg 1963
K. BUZEK, L. WAUTHIEROVÁ, A. HAASOVÁ (eds.): Památník československé Kanady. Toronto 1942
B. ČELOVSKÝ (ed.): „Emigranti“. Dopisy politických uprchlíků z prvních let po „Vítězném únoru“ 1948. Šenov u Ostravy 1998
J. ČERMÁK: Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě. Zlín 2000
J. ČERMÁK: It all started with Prince Rupert. The story of Czechs and Slovaks in Canada. Zlín 2003, 2. vyd. 2005
J. ČERMÁK: Czech & Slovak Theatre in Canada, in: T. Motlíček, M. Rechcígl (eds.): Morava viděna z vnějšku. Výběr přednášek z 22. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění Olomouc 2004. I. Ostrava 2006, s. 166-169
L. FORMANOVÁ, J. GRUNTORÁD, M. PŘIBÁŇ: Exilová periodika. Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských spolků vydávaných po roce 1945. Praha 1999
J. GELLNER, J. SMEREK: The Czechs and Slovaks in Canada. Toronto 1968
J. GRUNTORÁD: Katalog knih českého exilu 1948-1994. Praha 1995
M. HIKL: A Short History of the Czechoslovak People in Canada. Toronto 1955
J. HODBOĎ, J. GOLL, V. ULVR (eds.): Neviditelné oběti komunismu v zemi javorů. Liberec 2006
M. IVANOV: Čech v Kanadě. Praha 1994
J. KALVODA: Z bojů o zítřek. Sv. 1 Toronto 1995, sv. 2 Frýdek-Místek 1995
F. KNAPP: Česká literatura v exilu 1948-1989. Bibliografie. Praha 1996
J. KRATOCHVIL: Český a slovenský exil 20. století I.-II. Brno 2002-2003
J. MEJSTŘÍK: Češi ve světě. Praha 2000
NAŠE HLASY, sborník ke 100. výročí Kanady. Toronto 1967
R. NEKOLA, E. ASH (eds.): A Gem for the Canadian Mosaic: Picture of the Life and Work of Canadians of Czechoslovak Origin. Scarborough, Ont. 1957
J. NOVOTNÁ, V. ROLLEROVÁ: Masaryktown – 50 let českého a slovenského národního parku v Kanadě. Toronto 1998
NOVÉ DIVADLO Toronto, Canada 1970-1995. Toronto 1995
J. PEJSKAR: Poslední pocta. Sv. 1 Curych 1982, sv. 2 Curych 1986, sv. 3 Baltimore 1989, sv. 4 Praha 1994
J. PETERKOVÁ: Historie a současnost české menšiny v Kanadě. Pardubice, Fakulta humanitních studií 2003 (bakalářská práce)
REVUE PROSTOR 73/74, 2007: Multikulturní kontrasty – kanadský experiment, Češi a svět
P. ROSICKÁ: Česká emigrace v Severní Americe a její vztah k ČR. Praha, Vysoká škola ekonomická 2001 (diplomová práce)
L. ROVNÁ, M. JINDRA: Dějiny Kanady. Praha 2000
J. SKÁLA: České krajanské divadlo na západním pobřeží Kanady, in: Divadelní revue 16, 2005, s. 89-96
J. SKÁLA: Impact of Fringe Festivals on the Development of the Theatrical Arts, in: T. Motlíček, M. Rechcígl (eds.): Morava viděna z vnějšku. Výběr přednášek z 22. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění Olomouc 2004. I. Ostrava 2006, s. 208-210
V. TLAPÁK: Národní a kulturní život krajanů v Kanadě, in: Naše zahraničí 2, 1931
TREASURY OF MEMORIES. Edited by Kolin Centennial Committee. Brandon, Man. 1986
M. VITULA: Z historie českých a slovenských krajanů v Kanadě do roku 1939, Časopis Matice moravské 118, 1999, s. 97-110
J. VORÁČ: Český film v exilu. Brno 2004
J. VORÁČ: Český film v kanadském exilu, in: Film a doba 48, 2002, s. 162-167
A. ZACH: Kniha a český exil 1949-1990. Praha 1995
R. ZAORAL: Soupis českých krajanských a exilových spolků v Torontu po roce 1945, in: Historie emigrace z českých zemí. Mladá Boleslav 2001, s. 125-153
R. ZAORAL: Česká Kanada, in: Revue Prostor 73/74, 2007

Internet
www.cssk.ca
www.multiculturalcanada.ca/ecp/content/czechs.html
www.masaryktown.org
www.novydomov.com

Roman Zaoral