ŽenevaČeská emigrace představuje fenomén naplněný vzrušujícími a často dobrodružnými příběhy lidí. Je to dáno tím, že se odchod Čechů za hranice vyvíjel povětšinou v dichotomii politických a existenciálních kontextů. A půjdeme-li do konkrét jednotlivých proudů moderního českého exilu, reprezentuje Švýcarsko tento poznatek docela příkladně, přestože zdejší česká komunita nepatří k nejpočetnějším krajanským skupinám. Se svými přibližně 10 000 příslušníky se umísťuje někde uprostřed statistických odhadů. Hlavní vlny příchodu obyvatel České republiky, resp. Československa, do této země se odehrály v průběhu 20. století. 
Imigranti a jejich prostředí, důvody příchodujako v jejich případě, jednalo se ještě i ve druhé polovině 19. století spíše o jednotlivce. Tehdy to byli řemeslnící a různé dělnické profese, ale také studenti, kteří volili především Curych. Nepočetné skupiny Čechů, resp. Čechoslováků, čítající několik desítek maximálně stovek členů ve větších městech Švýcarska, se jen málo obměňovaly během první poloviny 20. století. Po únoru 1948 k nim přibylo asi 1200 uprchlíků. Švýcarsko sice odsoudilo komunistický převrat v ČSR, ale většího počtu běženců se obávalo. Také sami uprchlíci si brzo uvědomovali, že jejich existence v této zemi je pouze dočasná. Déle zůstávali studenti na universitách (Curych, Ženeva, Lausanne a Basilej), ostatní hledali svou zemi spíše v zámoří, takže za necelý rok se jejich počet snížil na polovinu. Přitom Švýcarskem prošla řadaJedny z prvních českých stop zde
Stanislav Brouček - Cestami demokraciezanechali v 16. století studenti na protestantských akademiích. Pak je následovali pobělohorští exulanti a stejně významných osobností československého veřejného života: z hudebníků například Bohuslav Martinů nebo Rafael Kubelík, ze sportovců třeba hokejisté Oldřich Zábrodský (dnes žijící v Belgii) a Bohumil Sláma. Čekal zde také Jan Antonín Baťa na dořešení problému nařčení z kolaborace s Německem, než definitivně odešel do Brazílie. Během padesátých a šedesátých let celkový počet Čechoslováků ve Švýcarsku nepřesahoval s největší pravděpodobností 1500 osob. 
Rafael KubelíkPo srpnu 1968 nastal mohutný příliv české a slovenské emigrace především do německy a francouzsky mluvících částí Švýcarska. Podstatně zesílily komunity v St. Gallenu, Curychu, Luzernu, Badenu, Basileji, Bernu, Ženevě nebo v Lausanne. Některé odhady uvádějí až 18 000 posrpnových československých emigrantů, kteří zde hledali únik před okupací své země. Politický azyl dostalo na 14 500 osob a během 80. let obdrželo více než 10 000 Čechů a Slováků švýcarské občanství, přičemž jejich nejsilnější koncentrace byla a dosud je v kantonu Curych (přibližně desetinásobně více než v Ženevě). Vzrostlo tak značně percentuální zastoupení Čechoslováků mezi cizinci: zatímco před srpnem 1968 to nebylo ani jedno procento, po srpnu se vyhouplo na 12 %.Do počátku 20. století se Švýcarsko bránilo nadměrné imigraci a praktikovaný režim cizince diskriminoval nově příchozí. Proto zde český obchodník nebo řemeslník měl omezený prostor ke svým aktivitám, navíc s různými odchylkami podle kantonů. Avšak už před první světovou válkou docházelo k zákonné úpravě ve prospěch rovnoprávnějšího postavení cizince a azylový režim doznal do dneška značný vývoj. Takže po příchodu posrpnové vlny z Československa stál Čech nebo Slovák před naprosto reálnou šancí se v zemi dlouhodobě usadit. Předpokládalo to každoroční obnovu žádosti o povolení k pobytu na základě nemožnosti vrátit se do vlasti a po nepřetržité pětileté přítomnosti ve Švýcarsku následovalo uznání trvalého pobytu a pak zpravidla po uplynutí 12 let mohlo dojít k získání občanství.
Josef Václav FričČechoslováci měli výjimku v tom smyslu, že při příchodu (po srpnu 1968 do ledna 1969) nemuseli podrobně uvádět důvody své žádosti o azyl, avšak od ledna 1969 byla procedura zjišťování důvodů žádosti o azyl podrobnější. Přesto můžeme vztah Švýcarska k imigraci z posrpnového Československa hodnotit jako mimořádně vstřícný postoj, usnadňující nově příchozím adaptaci v neznámém prostředí.Spolky a sdružování.
Beseda Slovan ŽenevaZa první krajanskou organizaci na švýcarské půdě lze považovat Českou besedu v Curychu, založenou v roce 1861 českými studenty. Na ní navazovalaosmdesátých letech Svornost. V tomto městě s největší koncentrací českého živlu ve Švýcarsku působily i další spolky: Českoslovanská dělnická beseda, Českoslovanský spolek Hus a také Sokol. Z kusých zpráv víme, že také v Basileji fungoval v 90. letech Českoslovanský klub. Žádný z těchto spolků nepřetrval do 20. století. Na jeho samém počátku v roce 1901 začalo několik jednotlivců novou éru českého spolkového života v Ženevě, kdyžZa první krajanskou organizaci na švýcarské půdě lze považovat Českou besedu v Curychu, založenou v roce 1861 českými studenty. Na ní navazovala v založili Českoslovanskou besedu Slovan, aktivně pracující do dnešních dní. Ženevské Čechy následovali nejprve krajané v Curychu založením nového spolku Svatopluk Čech v roce 1908 a o dva roky později obnovením Sokola. V roce 1910 vznikl v Lausanne spolek Pokrok, o rok později se přidalo hned několik míst: v Bernu to byla Česká beseda, v Basileji Český domov a v Schaffhaussenu spolek Hus. Rok 1912 je počátkem existence spolku Komenský v St. Gallenu.
Beseda Slovan Ženeva sdružování to byla sociálně demokratická orientace členstva ve spolcích, které byly členy Sdružení českoslovanských zahraničních spolků v Praze a pak přirozená potřeba pomáhat si v cizím prostředí a společně reagovat na události v českých zemích. K první výměně názorů došlo o Vánocích 1911 v Bernu. Vážnější impuls ke svolávání sjezdů všech českých organizací nastal až na počátku první světové války. První se sešel v Bernu 3. ledna 1915 a vyjádřil se za obnovu samostatnosti českých zemí, založil Ústřední svaz českých spolků ve Švýcarsku (který existuje dodnes) s předsednictvím curyšského spolku a s povinností pořádat porady nejméně jednou za měsíc.Výrazným rysem spolkového života krajanů ve Švýcarsku byla spolupráce mezi spolky. Vedlo je k tomu několik důvodů. Předně na samých počátcích Curyšský spolek Svatopluk Čech si držel vůdčí postavení ve Svazu až do roku 1935. Tehdy došlo k vytvoření druhého ústředí Svazu československých spolků ve Švýcarsku v Ženevě za předsednictví spolku Slovan. Oba Svazy se po Mnichovu opět spojily v jeden celek, který vyhlásil program podpory ČSR proti nacistickému Německu.
Beseda Slovan ŽenevaUprchlíci po komunistickém převratu vytvářeli svá dočasná sdružení: v Curychu, Basileji a Ženevě to byl Svaz československých demokratických studentů ve Švýcarsku, fungující od roku 1948. V roce 1951 vzniklo Československé komité se sídlem v Curychu a v Ženevě kolem měsíčníku Skutečnost se 1949 až 1951 scházela mladší generace exilových intelektuálů. Příchodem posrpnové vlny se spolkový život rozšířil o další organizace. V Solothurnu vznikl spolek Masaryk, v Curychu Klub Jana Palacha, v Lausanne Spolek Švýcarsko – československého přátelství, v Bernu byl obnoven Sokol, v Bielu Československý krajanský spolek, Československý svaz křesťanských pracujících ve Švýcarsku ve Witerthuru, Husův sbor v Curychu. Během sedmdesátých let vzniklo několik sportovních a turistických oddílů, jako například sokolské jednoty v Solothurnu, Bielu, Badenu, Lutzernu, Witerthuru, Basileji, St. Gallenu, začaly také fungovat skautské oddíly a exilové postoje výrazně formovala švýcarská pobočka Společnosti pro vědy a umění a Západoevropská konfederace politických vězňů. 
Manifest Čechů Švýcarských z roku 1915Vztah k domovu. Významné události. V roce 1861 uskutečnil J.V. Frič svůj sen. V Ženevě tiskl exilový časopis s názvem Čech (List volný, otevřený všem tužbám i steskům našim), když se před tím neúspěšně pokoušel o jeho vydávání v Londýně a Paříži. Zde našel českého sazeče Jana Květoně, přítele z revoluce 1848. Prostřednictvím sítě kolportérů časopis doputoval do českých zemí. Frič jako jeho nejpilnější autor dával svými texty najevo české politice, že nikam nevede „věčné české čekání na svobodu a vyrábění frází o nutnosti Rakouska“. Na Fričovu aktivitu navázaly ve 20. století další vydavatelské počiny. Hned na počátku první světové války ve Švýcarsku působil Lev Sychrava, pozdější blízký spolupracovník T.G. Masaryka a vydavatel časopisu Československá samostatnost. Také spolkové ústředí přistoupilo v roce 1921 k rozšiřování Věstníku československých spolků ve Švýcarsku (od roku 1925 pod názvem Věstník československé kolonie, roku 1934 změněno na Čechoslovák). Po roce 1945 vycházelo ve Švýcarsku několik exilových a krajanských periodik. Příchodem evangelického pracovníka Přemysla Pittera, který v roce 1962 přesídlil z Anglie do Švýcarska, se uskutečnilo vydávání časopisu Hovory s pisateli. Sem také patřily, kromě již jmenované Skutečnosti, Reportér – Polygon nebo časopis Mukl, čtvrtletník, který od roku 1988 vydává Světové sdružení bývalých politických vězňů.
Oldřich ČernýPolitický význam českého živlu ve Švýcarsku vrcholil ve čtyřech periodách: (1) za první světové války, (2) v letech 1938 – 1945, (3) po r. 1948, (4) po okupaci Československa 1968. Když v lednu 1914 přijel T.G. Masaryk se svou dcerou Olgou do Ženevy, seznámil se až po měsíčním inkognitu s krajany a byl jejich postoji zaskočen, neboť mu navrhli bez okolků, aby odboj proti Rakousku mířil k samostatné republice a aby se stal jejím prezidentem. Masaryk si uvědomoval omezené politické možnosti krajanského hnutí za války, avšak na druhé straně oceňoval jejich význam (například v práci Světová revoluce), což se projevilo i v jeho vystoupeních 4. července 1915 v Curychu a o dva dny později v Ženevě, kde v Sále reformace vyhlásil program k dosažení československé samostatnosti. Pro krajany ve Švýcarsku to znamenalo dva hlavní úkoly. Prvním bylo permanentní informování neutrální švýcarské společnosti o snahách českého národa a druhý byl podstatně náročnější, představoval zajišťování zpravodajství z českých zemí do exilu a zpět. 
T. G. MasarykJe nesporné, že respekt švýcarských krajanů a také následných exilů k Masarykovi a jeho rodině (Olga se provdala za švýcarského lékaře Revillioda) se staly vůdčími impulsy při formování jejich vztahu k Československu. Projevilo se to výrazně například za druhé světové války a těsně po ní, kdy krajané ve Švýcarsku stáli důsledně za prezidentem Benešem, v němž ctili přímého pokračovatele Masaryka. Také v obou poválečných exilech měl Masarykův odkaz své významné místo. Hlásili k němu takové postavy českého života ve Švýcarsku ve druhé polovině 20. století jako například Jan Milíč Lochmann, bývalý rektor basilejské university, Přemysl Pitter, Karel Hrubý, představitel SVU a sociálně demokratického hnutí v exilu, nebo předáci krajanského života v Ženevě Oldřich Černý a František Chládek či předseda Svazu Spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku Josef Dvořáček.Stanislav Brouček
Literatura:
S. Brouček: Cestami demokracie. Ke stému výročí Besedy Slovan v Ženevě. Ženeva, Praha 2001;
J. Kořalka: Češi ve Švýcarsku. In: Češi v cizině, sv.9, ÚEF AV ČR, Praha 1996 (Ed: S. Brouček) , s.133-135;
M. Trapl – A. Skoupý – M. Kouřil: Československý exil a krajanské hnutí ve Švýcarsku v letech 1945-1989. I. Od května 1945 do srpna 1968. Olomouc 2004.
