Jak vzpomínáte na své dětství v Plzni a později v Praze?
Tatiana Gard"Moje sestra i já jsme se narodily v Plzni, kde byl náš otec – legionář – přidělen k štábu druhé
pěší divize. Dlouho jsme v Plzni nezůstali. V lednu 1929 byl otec, už jako major, přeložen do
Prahy, nejdříve k zemskému velitelství jako šéf zpravodajského oddělení, a potom k 2.
oddělení generálního štábu. V Praze jsme pak žili až do našeho odjezdu za hranice v roce 1939. Se
sestrou jsme navštěvovaly dívčí gymnasium Krásnohorská, chodily jsme bruslit, lyžovaly
jsme. Letní prázdniny jsme obyčejně prožívaly v Nové Hutí u Plzně, kde naše plzeňská rodina
měla dvě letní vily. Náš byt v Praze byl blízko budovy generálního štábu, kde otec pracoval.
Tenkrát měl hodnost plukovníka."
Věděly jste, jakou váš otec dělá práci?
"Že byl přednostou 2. zpravodajského oddělení jsme věděly, ale jinak jsme o jeho práci nevěděly nic. On nikdy o své práci doma nemluvil. Když 14. března 1939 přišel odpoledne domů, rozloučil se s námi a řekl, že jede na krátkou služební cestu na Moravu, netušily jsme, že tato cesta ve skutečnosti bude jedinečným válečným tahem. Otec odletěl letadlem, propůjčeným britskou zpravodajskou službou, se skupinou svých zpravodajských důstojníků a s nejdůležitějším zpravodajským materiálem do Anglie. To, co nemohli vzít sebou, spálili. Tento jedinečný krok mu zajistil možnost produktivní práce v Anglii za války. O tom jsme však tehdy neměly ponětí. Druhý den ráno jsme s matkou seděly kolem rádia a s pláčem jsme poslouchaly hroznou novinu - němečtí vojáci překročili hranice a okupace naší země se stala skutečností."
Jak a kdy proběhl váš odchod z protektorátu?
"Náš odchod z okupovaného Československa se uskutečnil v létě téhož roku. Přešly jsme pěšky polské hranice. Z Polska jsme pak odpluly polskou lodí Batory do Dánska a odtamtud další lodí do Anglie."
Jak vzpomínáte na válečný život v Anglii?
"Po příjezdu do Anglie jsme nejdříve bydleli v Londýnské čtvrti West Dulwich, kde byla československá zpravodajská skupina ubytována ve třech malých domcích. Tam jsme zažili bombardování – tzv. London blitz. Když zazněl poplach, odebrali jsme se do krytu, který byl v zahradě. Byla to prostě jáma vykopaná v zemi, přikrytá korugovanou kovovou střechou, na níž byla zemina. Kryt samozřejmě neposkytoval ochranu proti přímému zásahu. Otec s námi do krytu obyčejně nešel, zůstal v domě nebo pracoval ve vedlejším domě, kde měl kancelář. Říkal, že když už to má na něj spadnout, ať má při tom alespoň pohodlí. Obdivovali jsme Londýňany, jak statečně čelili každodennímu bombardování, při němž zahynuly tisíce nevinných lidí. Teprve když náš i oba dva sousední domy, kde zpravodajská skupina pracovala, byly poškozeny bombardováním, byli jsme evakuováni do Buckinghamshire, kde Britská zpravodajské služba dala československé zpravodajské skupině k disposici Addington House. Tam jsme bydleli my a ještě několik rodin otcových spolupracovníků. Kancelář skupiny zů stala v Londýně, a tak otec byl během týdne v Londýně, kde měl k disposici byt, a do Addingtonu přijížděl jen na víkend stejně jako ostatní důstojníci, kteří tam s námi bydleli."
Kdy jste se po válce vrátili?
Generál František Moravec"Do Československa jsme se vrátili hned jak to bylo po konci války možné. Na tu dobu nemám
moc vzpomínek, protože netrvala dlouho. Pracovala jsem na Ministerstvu zahraničního
obchodu a brzy jsem byla vyslána do jeho londýnské kanceláře. Sestra v té době byla také v
Praze, její manžel byl šéfem United Press Bureau. Asi po roce byl přeložen do Londýna,
takže tam byli ve stejně době jako já."
Kdy začal mít váš otec v poválečném Československu problémy?
"Že nemůže očekávat od komunistů nic dobrého bylo zřejmé už z toho, jak byl přivítán po návratu do vlasti. Jeho britští a američtí spolupracovníci jej za jeho válečnou práci oceňovali a přesun československé výzvědné skupiny a materiálu do Anglie považovali za něco jedinečného. Nicméně když se otec vrátil, byl zbaven funkce a bylo s ním zahájeno kárné řízení. Byl obviněn z toho, že v roce 1939 opustil místo a odejel se skupinou důstojníků do Anglie, údajně bez souhlasu svých nadřízených a aniž by se postaral, aby důležité dokumenty nepadly do rukou Němců."
Za jakých okolností opustili vaši rodiče v roce 1948 Československo a jak jste se dostali do Spojených států?
"Když rodiče po komunistickém puči úspěšně prchli z Československa, byla jsem už v Anglii. Otec si tím jistě zachránil život. Nečekal ho dobrý osud. Komunisté zaujali nepřátelský postoj vůči všem, co byli na západě, a snažili se přinejmenším zdiskreditovat jejich práci. Pro mého otce to byl třetí exil. Rodiče přijeli nejdříve do Londýna, odtamtud potom odjeli do USA. V roce 1950 jsem přijela do USA i já. Pracovala jsem zpočátku v SAIS (School of Advanced International Studies of the John Hopkins University) ve Washingtonu. Během té doby rodiče odjeli zpět do Evropy, kde otec pokračoval ve své práci, tentokrát proti komunistickému režimu v Československu. Moje sestra také nejdřív žila ve Washingtonu, ale později byl její manžel pobýval jako tiskový atašé na amerických zastupitelských úřadech v zahraničí. Já sama jsem strávila několik let v San Franciscu, v Japonsku a Hong Kongu, kam jsem následovala svého manžela. V té době jsem příliš kontaktů s rodinou neměla."
Jak žijete v současnosti? Zapojujete se do krajanského života?
"Ted žijí v New Yorku na Long Islandu. Odebírám Americké Listy, české noviny, které tu vycházejí. Z nich čerpám informace o tom, co se děje v České Republice. Členkou krajanských organizací nejsem. Nedávno jsem v Amerických listech četla článek Jiřího Ješe o mém otci. Také jsem si přečetla knihu Jiřího Šolce o mém otci. V obou těchto publikacích i v některých dalších jsou jeho zásluhy zmenšovány a je zpochybňován jeho charakter. Zdá se, že negativní postoj k mému otci stále pokračuje."
Navštěvujete Českou republiku?
"Československo a Českou republiku jsem od konce komunistického režimu navštívila několikrát. S matkou jsem například zúčastnila výstavy o svém otci, uspořádanou v jeho rodné Čáslavi. Moje poslední návštěva se uskutečnila v září minulého roku, kdy jsem byla navštívit příbuzné."
Děkuji za rozhovor.
M. Krupička
