Ivo Feierabend, foto: Martina StejskalováIvo Feierabend, foto: Martina Stejskalová„Můj otec patřil mezi přední osobnosti československého družstevnictví. Byl ředitelem Kooperativy. Když ho po Mnichově Beneš jmenoval do československé vlády, stal se ministrem zemědělství a spravedlnosti současně. Když přišli Němci, zůstal ve vládě generála Eliáše. Zároveň byl aktivní v odbojové skupině Politické ústředí. Když se to prozradilo, musel utéct. To bylo na začátku roku 1940. Hned od začátku byl v Benešově vládě v Londýně, stal se ministrem financí. Dvakrát jel dokonce do Ameriky. Jedna cesta jej jako delegáta zavedla do Breton Woods, kde se tenkrát zakládala měnová soustava pro válku. Byl tam založen International Monetary Fund a International Bank. Otec nevěděl, jestli jsme na živu, mezitím totiž celá rodina byla v koncentráku. Myslel si, že rodina asi zahynula. Do Londýna si vzal jeden obrázek, kde jsem byl já.“

Gestapo si pro rodinu Feierabendů přišlo poté, co Ladislav Karel Feierabend uprchl do exilu. Kromě Iva a jeho sestry, kterým tehdy nebylo ještě šestnáct, odvlekli nacisté všechny členy rodiny. Podobenka syna Iva se pak objevila na exilových československých bankovkách, které platily až do měnové reformy v roce 1953. Z Benešovy vlády Ladislav Karel Feierabend odešel v únoru 1945, protože nesouhlasil s linií vlády. Do Československa se vrátil jako soukromá osoba v červnu 1945.

 Bankovka s podobiznou Ivo Feierabenda, foto: Martina Stejskalová Bankovka s podobiznou Ivo Feierabenda, foto: Martina Stejskalová„Celá rodina se naštěstí z koncentráku dostala. Můj dědeček Karel Feierabend byl nejstarším vězněm v Dachau. Když ho pustili bylo mu 84. Když přijel z Dachau do Prahy, tak hned zemřel. Máti a teta byly v Ravensbrücku, což byl koncentrační tábor jen pro ženy.“

„V letech 1945-48 to měl otec neobyčejně těžké. V únoru 1948 si pro něj komunisti hned přišli. Naštěstí jsme ho upozornili. Policie šla po jedněch schodech do vily a jemu se podařilo ve stejnou dobu utéct přes zahradu pryč. My všichni otec, máti, sestra a já jsme utekli. Byli jsme skryti na lodi, která jela po Labi až do Hamburku. Tehdy mi bylo 21 let."

Jak vzpomínáte na útěk po Labi?

Byla to taková bárka. Kapitán měl malý pokojíček a mezi tím pokojíčkem a boky lodi, byl volný prostor, kde jsme byli ukryti. Na jedné straně já se sestrou, na druhé straně matka s otcem. Chodily samé prohlídky a my měli hroznou rýmu a tenkrát zakašlat byla otázka života a smrti. Otec by určitě skončil jako Milada Horáková. Ještě v 50. letech ho komunisti označovali za nepřátele lidu číslo dvě. Číslo jedna byl Petr Zenkl. Cesta byla nepříjemná. Zrovna začala blokáda Berlína a nás nechtěli pustit, báli jsme se, že nás pošlou zpátky do Československa. V Hamburku jsme se ale nakonec dobře uchytili, exil jsme začali moc dobře. Chvilku jsme byli v Hamburku, potom v Londýně a já jsem odejel jako student na Berkley University of California. Tenkrát se mě neptali, jestli umím anglicky, a já neuměl vůbec. První semestr jsem měl potíže.“

Ladislav Karel FeierabendLadislav Karel FeierabendVaše rodina zůstala v Londýně?

Rodina zůstala v Londýně. Sestra si vzala bývalého letce, který byl za druhé světové války v Royal Air Force. Já jsem studoval politické vědy na Berkeley, hodně věcí mi uznali z práv z Prahy, kde jsem absolvoval tři semestry. Doktorát jsem si udělal na Yaleské univerzitě. Mezitím jsem byl taky odveden do americké armády. Jsem dokonce korejský veterán.

Takže jste získal americké občanství?

Americké občanství jsem dostal v roce 1954, v roce 1948 jsem přijel a v roce 1954 jsem už byl občanem. Byl jsem tam úplně sám. Moji rodiče do Ameriky sice přijeli dva roky po mně, ale oni žili na východním pobřeží, a já ve středu, na jihu nebo na západě.

Jak jste byl ve Spojených státech přijat?

Spojené státy jsou báječné tím, že záleží na vás, jestli chcete být Američanem nebo ne. Být přijat jako Američan není problém. Jenom v Evropě mi nevěří, že nejsem Američan.

San DiegoSan DiegoBylo něco, na co jste si těžko zvykal?

Jazyk bylo nejtěžší, neovládal jsem ho. Ovládal jsem němčinu a francouzštinu. Naučil jsem se to za semestr nebo za dva. Amerika je těžko pochopit, obvykle to lidem trvá dost dlouho. Ale že jsem šel do Ameriky, to byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala.

Co následovalo po studiích?

Po studiích jsem se stal profesorem, učil jsem na mnoha univerzitách. Zakončil jsem na San Diego State University v San Diegu, kde jsem nyní od roku 1992 emeritním profesorem. Ale abych si masíroval mozek, tak ještě pořád píši a zúčastňuji se konferencí, kde dávám „paper“ - přednášku. Američtí Češi tomu říkají „pejpřík“.

Čím jste  se v oblasti politických věd zabýval
?

Nejvíc jsem se věnoval studiu politického násilí. Dostali jsme za to i prestižní ceny Psycho-sociological Prize of the American Association for the Advancement of Science. Teď to dělá Freedom House, který posuzuje např. svobodu a demokracii po celém světě. My jsme to začali dělat v 60. letech. Tenkrát to byla moje specializace. Teď mi vyšla v Česku první knížka v jazyku českém s paní dr. Martinou Klicperovou-Baker „Demokratická kultura v České republice“. (Demokratická kultura v České republice, Občanská kultura, étos a vlastenectví ze srovnávacího pohledu, Kosmas, 2007)

Kdy jste byl v Československu poprvé?

Komunisté mě kvůli otci  do Československa nikdy nepustili. 42 let jsem tu nebyl. Poprvé jsem přijel v květnu 1990. Chtěl jsem přijet okamžitě, ale naneštěstí sestra mé ženy se utopila v moři v Mexiku, a my jsme ji jeli hledat, tak jsem se opozdil.

Kongres SVU 2008 v RužomberkuKongres SVU 2008 v RužomberkuJak na tu první návštěvu vzpomínáte?

Bylo to báječné. Byla to úžasná euforie. Vrátili nám tu majetek.

Jak na Vás působí ČR dvacet let po revoluci?

Když jsem sem přijel, bylo to hrozné. Fyzicky se dívat, jak všechno bylo zanedbané. To zanedbávání začalo už za Němců. Když jsem 1948 jel do Německa na návštěvu, tak Německo vypadalo hrozně, když jsem v 90. roce přijel z Německa sem, tak v Německu to bylo pečlivě upravené, a Československo vypadalo jak Německo po 2. světové válce. To už je pryč. Zvláště na Moravě je všechno krásně upravené. Tto se, myslím, moc povedlo. Je to tady daleko příjemnější. Češi ale hrozně nadávají a člověk neví, jestli jim má věřit. Nejvíc si lidi tady, myslím, stěžují na korupci. A korupce to je vada svobody, to je jed. Co uráží a co je skandál je, že se tato země nevyrovnala s komunisty, že tady komunisti ještě jsou, to je ostuda.

Během doby, kdy jste žil v Americe, sledoval jste dění v Československu?

Ano, sledoval. Měli jsme tu dost známých a část rodiny tu zůstala. Můj otec byl pochován na rodinném na vinohradském hřbitově, kde je rodinná hrobka. Otec zemřel v roce 1969, máti zemřela v květnu 1989. Škoda, že se nedožila sametové revoluce.

Míla Rechcígl, foto: Martina StejskalováMíla Rechcígl, foto: Martina StejskalováJak jste se dostal ke Společnosti pro vědy a umění (SVU)?

Členem jsem byl od začátku, protože můj otec spolu s Mílou Rechcíglem se zasloužili o její začátek. Vždycky jsem měl velký zájem, ačkoli se vše kolem SVU dělo ve Washingtonu, a já byl vždycky na západním pobřeží. Ale vždy jsem měl nějakou funkci a přednášel jsem. Dokonce i teď jsem byl v komisi, která dává ceny za nejlepší práce amerických studentů o Československu.

V čem dnes podle Vás spočívá hlavní smysl takové organizace jako je SVU?

Je to kulturní činnost a je to zajímavé tím, že je tam všechno, i když někdo říká, že je to guláš. Myslím, že SVU drží dohromady inteligenci. Je to spojení inteligence tady a na celém světě, nejen české inteligence, ale i lidí, kteří mají zájem o Československo. SVU je taková ambasáda Československa pro celý intelektuální svět, který má vědce, umělce, muzikanty. Myslím, že je to pořád důležité.

Jak se význam SVU změnil ve srovnání s dobou před rokem 1989?

Před rokem 1989 to byla čistě emigrantská záležitost. A ta byla vždycky pozitivní. Politikové přišli do exilu poraženi, tak se nemohli nikde pořádně dohodnout. Kdežto v SVU byla vždycky harmonie. Z pohledu zastupitelstva Čechů v exilu to byla jedna z nejvýznamnějších skupin. Taky měli svoje časopisy, vydávali knížky. To byla velmi záslužná činnost.

PrahaPrahaVy jste v exilu jako mladý člověk, rychle jste se integroval. Jak exil prožívali Vaši rodiče?

Mojí máti trvalo hodně dlouho, než si zvykla. Exil mých rodičů byl velice skromný. Například neměli nikdy auto. Otec se vždy angažoval pro Československo, nikdy se nenechal podporovat Američany. Byl redaktorem ve Voice of America. Zemřel, když mu bylo 78, a tehdy ještě pracoval. Tím živil rodinu. Matka napřed pracovala v krámě v New Yorku v United Nations, pak učila češtinu. Já, když jsem začínal, musel jsem si jako student sám vydělávat. O prázdninách jsem byl například popelářem na krásném jezeře Taho v Kalifornii.

Snažil jste se svým dětem předat povědomí o jejich českých kořenech?

Ano, často tu jsou. Ale děti mi také vyčítají, že jsem je nenaučil česky. Ale všechny mé paní byly Američanky, a to je pak dost těžké. Když jsou oba rodiče Češi, tak to jde. Prostřední syn je filmař a žije v Paříži. Připravuje dokumentární film o naší rodině „Sága rodu Feierabendů“. Dostal na něj peníze od brněnské televize. Moje nejstarší dítě, dcera, je lékařka, žije blízko San Franciska, a nejmladší syn, tomu bude 50, je jazzový muzikant. Bydlí v Berkeley. Ten má tři děti, jeho paní je lékařka. Mám osm vnoučat.

Narodil jste se v Československu, více jak šedesát let žijete v Americe. Kde se cítíte doma?

Já jsem určitě rodem Čech, nebo Čechoslovák. Byla to hrdinná tradice, tradice legionářů. Češi po Mnichově a ještě pořád jsou zakřiknutí. Já jsem, myslím, poslední generace Masaryka. Masaryk byl kosmopolita. Narozením jsem Čech a k tomu se hlásím, inklinací jsem dosud Evropan, ale volbou jsem Američan. Já v tom nevidím žádné kontradikce.

Del MarDel MarJaké jsou Vaše nejbližší plány?

Lidi mi říkají, že mám napsat vzpomínky. K tomu se chystám. Také jsem dost zaměstnán lokální politikou v jižní Kalifornii. Pořád pracuji, píši články, přednáším.

V jaké podobě se angažujete politicky?

Angažuji se v Del Mar, to je malé městečko v jižní Kalifornii. Jde o boj proti agresivním developerům, o zachování krásy, aby tam nebyly mrakodrapy, aby se zrušila dráha, která vede po pobřeží, a aby se nezkazily krásné přírodní zátoky. Aby se moderní ošklivost neprodrala do okolí, v kterém bydlím. Dělám to jak v Del Mar u San Diego, tak teď i na horách v Sierra Nevada. Já přestože nemůžu chodit, tak pořád lyžuji. Mám samozřejmě stále zájem i o politiku národní. Přestože jsem emeritus, stále jsem zapojen do oboru politických věd.