Foto: archiv Ireny Šimonové Vlachové Foto: archiv Ireny Šimonové Vlachové"Já jsem byla přece jenom mladá. Když mne zatkli, tak mi bylo devatenáct,"

vzpomíná na dobu před šedesáti lety paní Irena Šimonová Vlachová. Narodila se na Moravě a do Prahy přišla v r. 1945. Chtěla tu dokončit střední školu, získat maturitu a pak studovat dějiny umění. Musela se však také uživit, pracovala proto jako sekretářka v hotelu Flora. Po večerech studovala na Lidové univerzitě a přitom chodila i na přednášky Růženy Vackové:

"S Růženkou Vackovou jsem se pak taky setkala ve vězení. Ta tenkrát přednášela na Karlově univerzitě dějiny umění a byla velice populární. Jak jsem ji poznala, tak to byla nejen od pohledu, ale i jinak, jako člověk, nesmírně krásná žena."

 Pohraniční stráž v 50. letech, zdroj: Stráže na Pomezí Pohraniční stráž v 50. letech, zdroj: Stráže na Pomezí Tehdejší přítel Ireny Vlachové byl hned po únoru 48 varován, že mu hrozí zatčení, a utekl za hranice. Slíbil ale, že pro Irenu pošle převaděče, aby se i ona dostala na Západ. To se podařilo zjara r. 1949, převaděč ale dovedl dívku jen do šumavských lesů a tam ji nechal.

"Já jsem teda šla sama, potmě. Najednou jsem slyšela hlasy a psy. Pochopitelně se vyprávěly takové zkazky, co ti psi dokážou udělat. Tak jsem se tam schovala do křoví a dodneška se divím, že mne ti psi nevyčenichali. Tak tím pádem jsem to přežila. Ale sotva jsem z toho houští vyšla, tak jsem se začala propadat. Přišla jsem do nějakého bahniska. To jsem se dozvěděla až potom, že na Šumavě je spousta míst, kde se člověk opravdu může propadnout do bahna! Ale já jsem se z toho dostala..."

 Ale jen nakrátko. Irena v té době byla stále ještě na československém území, nedaleko Nýrska. Rozhodla se proto, že se vrátí vlakem do Prahy a později se o přechod pokusí znovu. Už ve vlaku ji ale zatkli dva estébáci. Ocitla se v klatovském vězení, odkud ji později eskortovali do Prahy. Poprvé si s ní v Bartolomějské ulici nevěděli rady a jako "pouhou" útěkářku ji vrátili zpátky do Klatov. Za tři týdny se už ale situace změnila a při novém výslechu v Praze dostala první facku. Policie už totiž začala větřit, že nešlo jen o pokus o útěk. Irenina přítelkyně, která pracovala u komunistického šéfa Advokátní komory, se totiž už po únoru 1948 dostala k seznamu advokátů. Ti červeně podtržení měli být uvězněni. Obě dívky je chtěly varovat:

"My jsme s Libuší psaly po nocích anonymní dopisy těm, co byli červeně podtrženi, co je čeká. Byly jsme vlastně naivní. To mi došlo až potom. Oni si taky nemohli být jisti, že je to skutečné varování, že to třeba není provokace od StB. Tak to zanesli na StB a oni už začali tušit, že se tam něco děje. A první, co bylo - zatkli Libuši."

 Foto: archiv Ireny Šimonové Vlachové Foto: archiv Ireny Šimonové Vlachové A nastaly výslechy a bití. Irena Šimonová Vlachová je později zaznamenala v knize Svědectví, ve které Ludmila Votočková zachytila příběhy tří desítek poúnorových politických vězňů:

"K mému prvnímu výslechu mne vzali na Zelený čtvrtek. Zpět mne přivezli na Bílou sobotu. Moc si z těch Velikonoc nepamatuju. Všechno začalo tím, že jsem dole v hale Pankráce musela projít špalírem zmlácených mužů. V Bartolomějské mne pak posadili za stůl a jeden z vyšetřujících seděl vedle mne a gumičkou s olověnými kuličkami mne cvrnkal do obličeje. Pak mi dali znovu hadr na oči a někam mě odvedli. Zařvali na mne, že se musím svléknout. Když jsem se k tomu neměla, tak ze mne ty šaty strhali a zabalili mě do mokré, páchnoucí deky, hodili mě na dřevěnou lavici a začali mě mlátit. Omdlela jsem. Několikrát mě polili vodou. Když jsem se trochu probrala, poručili mi kleknout na židli a mlátili mě do chodidel. Potom pustili gramofon a jeden ke mně přišel a začal se mnou tančit. Nemohla jsem na těch rozbolavělých nohou vůbec vstát, a tak jsem několikrát upadla. Oni se smáli, že prý si mysleli, že jsem lepší tanečnice. Pak zase nic nevím..."

"Tam vládl nějaký Pešek. A já jsem i na toho Peška i na toho vyslýchajícího potom podala trestní oznámení, hned po revoluci. A ačkoliv oba byli tenkrát ještě naživu, tak se nic nestalo. Prostě nikoho to nezajímalo."

 Za vlastizradu byla odsouzena na čtvrt století do "pevného žaláře". Dříve ale, nežli se dostala do ženské věznice v Pardubicích, měla pracovat v cihelně. V té době vážila sotva pětačtyřicet kilogramů:

"To byla strašně těžká práce. Nakopat tu hlínu, naložit ji na vozík a dovézt ji k takovému výtahu. A to bylo životu nebezpečné. To se muselo vytlačit, skočit na takový řetěz, aby se zaklínil, a honem utéct. Jinak by vás to rozdrtilo."

Tady se ale Irena setkala s další vězenkyní, Aničkou, a obě dívky se pokusily o útěk. V létě 1950 měly namířeno do Berlína, kde právě probíhalo mezinárodní setkání mládeže. Věřily, že mezi tolika mladými lidmi se jim podaří proklouznout do západní části Berlína. Čekalo je ale několik set kilometrů. Občas je někdo svezl, šly většinou v noci, přespávaly v lese. Na útěku byly celkem jedenáct dní, došly až do Plavna. Stačilo přejít dálnici, za kterou bylo západoněmecké město Hof:

Růžena VackováRůžena Vacková"Ale sotva jsme na tu dálnici vstoupily - to byl moment - tak nás obklopila policie."

 Za pokus o útěk dostala Irena další tři roky. V pardubické věznici pak ale měla příležitost poznat řadu spoluvězeňkyň, se kterými ji dodnes spojuje přátelství. Poslouchala tu i tajné přednášky profesorky Růženy Vackové.

"My jsme ji všechny milovaly. To byla hrdinka. Ta nám tolik dala! Ona samozřejmě hodně riskovala. Musely jsme hledat ty momenty, a i když jsme s Růženkou chtěly mít někde sezení, aby nám mohla něco přednášet, tak se našlo dost lidí, kteří to hlásili."

Z vězení byla Irena Šimonová Vlachová propuštěna na tzv. velkou amnestii v roce 1960. Dlouho však mohla pracovat jen manuálně, StB dohlížela na to, aby dostávala jen nejpodřadnější práci. Policie se ji přitom snažila získat, aby se spojila se svým dávným přítelem, který celá léta pracoval ve Svobodné Evropě. Jakoukoli spolupráci ale odmítla. Koncem 60. let se politické poměry trochu uvolnily, a bývalá vězenkyně tak v r. 1968 v Karlových Varech založila pobočku Klubu angažovaných nestraníků, byla i členkou K 231. Její manžel, houslista a koncertní mistr Josef Šimon, vyhrál v roce 1968 konkurz do holandského orchestru. Odjeli tam právě 68. roce...