Tomáš BaťaTomáš BaťaTomáš Baťa (1914)

Průmyslník světového významu a poradce Organizace spojených národů v oboru ekonomie, zakladatel firmy Bata Shoe Company of Canada. V roce 1939 dokázal přestěhovat za dramatických podmínek celý provoz obuvnické továrny ze Zlína do Kanady, kde se spolupracovníky založil městečko Batawa. Značka Baťa tak zůstala zachována, pracovní příležitost u ní našlo asi 2500 lidí. Kromě toho Tomáš Baťa zřídil v Torontu mezinárodní servisní středisko, zamýšlené jako služba 87 nezávislým společnostem v 84 zemích, zaměstnávajících celkem přes 71 000 lidí. V roce 1999 byl však z konkurenčních důvodů přinucen uzavřít v Kanadě veškerou výrobu a v roce 2003 prodat správní budovu v Torontu. Přesto firma jako celek prosperuje, má dnes přes 4600 obchodů po celém světě a denně přes milion zákazníků. Baťa pravidelně podporuje české a slovenské demokratické organizace v Kanadě, i když se jejich akcí sám přímo neúčastní. V roce 1991 se stal jedním z patronů nově zřízeného Kanadského fondu pro československé univerzity. Spolu s dalšími česko-kanadskými podnikateli zasedá v radě ředitelů Česko-Severoamerické obchodní komory, založené v roce 1998 jako platforma k zintezivnění vzájemných obchodních styků. Za pomoci své manželky Soni Sinclairové vydal česky vlastní biografii a v roce 1995 otevřel v centru Toronta Bata Shoe Museum. Byl vyznamenán Řádem Kanady a Řádem T. G. Masaryka.
Tomáš Baťa a Soňa Sinclairová: Švec pro celý svět. Praha 1991

Karel Buzek (1904-1998)

Podnikatel, diplomat a organizátor krajanského hnutí. Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, v Kanadě žil od roku 1929. Před druhou světovou válkou pracoval jako československý konzul pro provincii Ontario. Během války organizoval pomoc kanadských krajanů československým vojákům působícím na západní i východní frontě a po válce byl československou vládou jmenován obchodním komisařem v Kanadě. Po změně režimu v ČSR z této funkce v roce 1949 odstoupil a s kanadskými přáteli začal pomáhat nově příchozím prostřednictvím Kanadského fondu pro československé uprchlíky. V roce 1948 si v Torontu zřídil cestovní agenturu Air and Ocean Travel Centre Ltd., byl členem Americké asociace cestovních agentů a mezinárodní letecké dopravní společnosti. Po celou dobu se významně podílel na krajanském životě v Kanadě. Stál u zrodu Československého národního sdružení (1939), Československého charitativního válečného fondu a Masarykova ústavu v Torontu (Masaryk Memorial Hall Inc. 1945). Nositel Řádu Kanady.

Jiří Corn (1920-1996)

Ekonom, úspěšný expert v oboru účetnictví u firmy Dunwoody & Company. Do Kanady přišel po komunistickém puči v roce 1948. Jako člověk angažovaný v politice, jemuž nechyběly vůdcovské kvality ani sebevědomí, vyvolal v krajanské komunitě typický mezigenerační konflikt, když se na schůzi nově založeného Klubu Milady Horákové kriticky vyjádřil o tehdejším autoritářském předsedovi Masarykova ústavu Gustavu Přístupovi. Pro starousedlíky totiž porážka komunismu zpočátku nepředstavovala takovou prioritu jako pro nově příchozí, ke sblížení stanovisek došlo teprve v souvislosti s maďarskou revoltou v roce 1956. Ve funkci generálního tajemníka Československého národního sdružení byl Corn 22. srpna 1968, den po okupaci Československa, přijat členy kanadské vlády, jež v následujících šesti měsících povolila vstup do země asi dvanácti tisícům československých uprchlíků. Po několik volebních období stál v čele Sdružení, v roce 1991 byl zvolen za předsedu nově založeného Kanadského fondu pro československé univerzity a inicioval rovněž vytvoření Rady pro kanadsko-československou spolupráci, jež se následně rozdělila na Kanadsko-československou obchodní společnost a na Obchodní komoru. V šedesátých letech předseda redakční rady nezávislého týdeníku Naše hlasy, nositel Řádu Kanady.
M. Ivanov: Čech v Kanadě. Praha 1994

Bořivoj (Boris) Čelovský (1923)

Historik, rodák z Heřmanic u Ostravy, zabývá se zejména historickými a současnými reflexemi česko-německých vztahů. V letech 1948-1989 žil v exilu, studoval historii na univerzitách v Heidelbergu a Montrealu. V odborných kruzích se uvedl svou kontroverzní disertací Münchener Abkommen 1938 (Stuttgart 1958, česky Praha 1999). Pracoval jako statistik pro kanadskou vládu a zároveň spolupracoval s místní kontrašpionáží. Byl poradcem několika kanadských politiků, v sedmdesátých letech podporoval volební kampaň Pierra Trudeaua, autor jednoho z nejliberálnějších imigračních zákonů v Kanadě. Po roce 1989 se vrátil do Ostravy a začal publikovat řadu knih na různá témata z moderních dějin (Ta ženská von Hohenlohe, So oder so, Šel jsem svou cestou, Mnichovský syndrom, Emigranti, Politici bez moci, Konec českého tisku). Je znám svým vyhroceným antiněmeckým postojem a provokativním stylem prezentovaných názorů.

Josef ČermákJosef ČermákJosef Čermák (1924)

Právní poradce a publicista, od roku 1949 žije v Torontu, společník velké torontské advokátní kanceláře, obětavý poradce krajanských organizací a mnoha uprchlíků, ve dvou volebních obdobích předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Publikoval práce z historie Čechů a Slováků v Kanadě (It All Started with Prince Rupert – The story of Czechs and Slovaks in Canada, Fragmenty ze života Čechů a Slováků), nástin života Winstona Churchilla a dvě sbírky básní (Pokorné návraty a Bůh se tu zastavil). Na torontské univerzitě byl vyznamenán Epsteinovou cenou za tvůrčí psaní.

Lubomír Doležel (1922)

Jazykovědec a literární vědec, od roku 1971 profesor slavistiky a komparatistiky na univerzitě v Torontu. Před příchodem do Kanady vyučoval na pražské univerzitě a jako hostující profesor přednášel na Michiganu, v Torontu a Amsterodamu. Je autorem řady odborných děl vydávaných česky a anglicky a překládaných do několika dalších jazyků (O stylu moderní české prózy, Kapitoly ze strukturální poetiky, Narativní způsoby v české literatuře) a spoluautorem Slovníku spisovného jazyka českého.

Milena Doleželová-Velingerová (1932)

Sinoložka zabývající se klasickým i moderním čínským písemnictvím. Zpočátku působila v pražském Orientálním ústavu, v Čínské akademii věd a v Centru čínských studií na michiganské univerzitě. V roce 1969 byla jmenována profesorkou torontské univerzity a jako hostující profesor a rezidentní badatel působila také v Cambridgi či v Rockefellerově centru harvardské univerzity. Je spoluautorkou a překladatelkou Balady o ukrytém draku, editorkou čínských novel a přehledného průvodce po moderní čínské literatuře.

František Dojáček (1880-1951)

Vydavatel, obchodník, filantrop, organizátor krajanského a náboženského života. Jako vyučený krejčí přišel v roce 1903 do Winnipegu, kde se zpočátku živil prodejem biblí na farmách provincie Manitoba. V roce 1906 založil ukrajinské knihkupectví a o něco později také vydavatelství chorvatských, německých a ukrajinských novin a obchod s hudebními nástroji Winnipeg Musical Supply Co. Po otevření pobočky v Edmontonu se stal nejúspěšnějším etnickým vydavatelem v západní Kanadě. V jeho práci pokračoval syn Charles Dojack, předseda Kanadské federace etnického tisku (Canada Ethnic Press Federation). Tisíce předmětů z původního Dojáčkova obchodu, uzavřeného v roce 1984, získalo v roce 1977 Kanadské muzeum civilizace (Canadian Museum of Civilization).

Jan Drábek (1935)

Spisovatel a diplomat, žurnalista a učitel, bývalý předseda Federace spisovatelů Britské Kolumbie a člen výboru Svazu spisovatelů Kanady. Do Kanady přišel v roce 1965 po 17 letech života v USA, Indii, Rakousku a Německu, studoval anglickou literaturu ve Washingtonu, D.C. a deset let učil ve Vancouveru. Od roku 1990 pracoval pro Ministerstvo zahraničních věcí ČSFR a ČR jako poradce ministra a velvyslanec v Keni a Albánii. V současné době žije ve Vancouveru a věnuje se literární tvorbě. Píše beletrii (Whatever Happened to Wenceslas?, Report on the Death of Rosenkavalier, The Lister Legacy, The Statement, The Exotic Canadians, The Sudden Ambasador) i memoárovou literaturu (The Golden Revolution, Po uši v postkomunismu, Po uši v protektorátu, Po uši v Americe, Hledání štěstí u cizáků). Většina jeho anglických titulů byla v devadesátých letech vydána česky.

Miroslav Viktor Fic (1922-2005)

Politolog, specialista na mezinárodní vztahy a právo. Získal dva doktoráty na Indian School of Internanational Studies v Dilí (1964) a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (1968). Byl ředitelem Ústavu asijských studií na univerzitě v Singapuru (1970-1971) a ředitelem Centra pro kanadsko-asijská tichomořská studia na Brock University v St. Catharines, Ontario (1990-1993). Je autorem rozsáhlých prací o mírové transformaci indické společnosti ke komunismu (1969), o československých legiích v Rusku (3 sv., 1977-1995, česky 2006) a o historii Československé národně socialistické strany v exilu (2002). Zastával vedoucí pozice v různých vědeckých a krajanských organizacích, po roce 1989 se významným způsobem podílel na spolupráci kanadských, českých a slovenských vysokých škol.

Markéta Goetz-Stankiewicz (1927)

Literární a divadelní kritička, editorka, profesorka německých a slovanských literatur na UBC ve Vancouveru. Řadu let byla děkankou a dvakrát získala titul Nejlepší učitel. Spolupracovala s divadlem Touchstone Theatre Company jako dramaturgyně, poradkyně pro české hry a členka předsednictva a s českým Divadlem za rohem, kde působí dodnes jako kritička. Napsala řadu kritických článků o českých autorech (Ivan Klíma, Josef Škvorecký, Václav Havel, Milan Kundera) a do angličtiny přeložila vybraná díla Vladimíra Holana, Jiřího Jiráska, Jiřího Goldy, Heleny Koskové a Ivana Klímy. V období komunistického režimu v Československu udržovala osobní kontakt mezi skupinami disidentů v Praze a jejich přáteli na Západě. Je autorkou knihy The Silenced Theatre: Czech playwrights without a stage (1979, 1996) a editorkou her Václava Havla a dalších autorů samizdatové literatury (The Vaněk plays: four authors, one charakter, Good-bye, Samizdat: Twenty Years of Czechoslovak Underground Writing, Critical Essays on Václav Havel).

Jaroslav Havelka (1922-1997)

Psycholog, profesor na McGill univerzitě v Montrealu a na univerzitě Western Ontario v Londoně. Studoval filozofii a psychologii v Brně a Miláně, v roce 1952 emigroval do Kanady. Specializoval se na neuropsychologii a na experimentální a abnormální psychologii osobnosti. Do odborné literatury se uvedl jako teoretik lidského vědomí a tvořivé inteligence knihou The Nature of the Creative Process in Art (1968). Otázce vědomí se věnoval i ve dvou dalších pracích: Reflections and Preoccupations (1981) a Variations (1988). Svůj trvalý a hluboce obdivný zájem o český jazyk a literaturu vyjádřil ve třech českých knihách (Pelyněk, Breviář podivování, Tesknice a zvukomalby).

Ota Hora (1909-1997)

Politik, poslanec Československé strany národně socialistické, čelný představitel exilu. Absolvent pražské univerzity, psal knihy o Rusku, Jugoslávii a Švédsku, za druhé světové války pracoval v podzemním hnutí. Po válce založil a vedl největší demokratické mládežnické hnutí v zemi, v roce 1947 publikoval manifest československé mládeže národně socialistické. Byl dvakrát zvolen za člena parlamentu, na jehož půdě sváděl tuhý boj s komunisty. V roce 1948, pouhý den po únorovém puči, utekl za hranice. Usadil se v Ottawě, kde pracoval jako účetní a později jako finanční ředitel. Byl místostarostou Kanadského Sokola a pracoval ve vedení Československého národního sdružení. Za svoji práci byl poctěn řadou vyznamenání. V roce 1991 vydal ve svobodné vlasti svou autobiografii Svědectví o puči: z bojů proti komunizaci Československa.

Otto JelínekOtto JelínekOtto Jelínek (1940)

Krasobruslař, podnikatel a politik. Spolu se sestrou získali titul mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic (1962), profesionálními mistry světa se stali v roce 1965. Jelinek byl poslancem dolní komory kanadského parlamentu, ministrem sportu (1984-1988), veřejných prací (1988-1989) a financí (1989-1993) ve vládách Briana Mulroneyho. V roce 1994 se vrátil do České republiky jako šéf české pobočky a předseda rady ředitelů pro střední Evropu u firmy Deloitte & Touche.

Vladimír Kavan (1918)

Strojní inženýr a podnikatel. Pocházel z pražské podnikatelské rodiny. Vystudoval jako jeho otec strojní inženýrství na ČVUT a nastoupil do Kameníčkovy továrny na obráběcí stroje, kde byl pověřen úkolem, který mu dovoloval účast na protinacistickém hnutí odporu v evropském měřítku. Na studijní cestě ve Spojených státech se v roce 1947 náhodně potkal s bývalým majitelem pražské továrny ing. Václavem Kameníčkem, který právě začínal v Kanadě budovat nový podnik. Kvůli únorovým událostem se do vlasti již nevrátil a požádal o přijetí do Kanady. Zpočátku pracoval u Bati, avšak záhy na základě licenční nabídky na výrobu startovacích pistolí založil vlastní firmu Ramset Ltd., v níž se ing. Kameníček stal jeho společníkem. Nastartoval tím velmi úspěšnou kariéru kanadského podnikatele. Byl zvolen prezidentem kanadské pobočky charitativní organizace Care, kterou později sloučil s mateřskou americkou organizací v Care International, jejíž roční rozpočet dosáhl za jeho vedení miliardy dolarů. Nositel Řádu Kanady, Řádu Maltézských rytířů, Řádu sv. Lazara a mnoha dalších ocenění, čestný člen Rotary klubu.

Jiří Klobouk (1933)

Spisovatel, scénárista a kameraman, člen Obce spisovatelů a pražského PEN-klubu. Studoval medicínu, pracoval jako horník a hrál jazz na piáno. Až do svého odchodu do Kanady v roce 1968 působil jako dramatik a kameraman v pražské televizi. V Kanadě pracoval pro CBC a pro televizi v Ottawě. Po roce 1989 nadále žil v Kanadě a v roce 2004 se odstěhoval do New Yorku. Je autorem Protikomunistického manifestu (1975), dvou románů, řady povídek a zejména 12 rozhlasových her, které se vysílaly po celém světě, od Kanady přes Německo až po Finsko. Jeho psaní ovlivnila metoda filmového vidění. Z Kloboukových textů zaznívá exulantská tíseň, obavy nejen o vlastní osud, ale o budoucnost lidstva vůbec. Z díla: Návrat domů a jiné povídky (1979, publikováno česky v Curychu), Můj život s Blondie (1993), Hudba po půlnoci (1994), Winfield (1995), Protikomunistický manifest (1997), JAZZ II: Rodiče (2001), Kdo stoupá do schodů (2006).

Rodina Koernerových

Podnikatelé v lesnickém průmyslu. Židovská rodina z Moravy se koncem třicátých let usadila v Kanadě, kde bratři Otto, Theodore, Leon a Walter založili velký lesnický závod the Alaska Pine and Cellulose Company. Humanitární a charitativní aktivity rodiny dosáhly obrovských rozměrů. V roce 1942 Leon daroval sbírku umělých hub, vytvořených československým umělcem, katedře biologie a botaniky na UBC ve Vancouveru. V roce 1955 byla zřízena Nadace Leona a They Koernerových se základním kapitálem ve výši jednoho milionu dolarů. Během prvních deseti let nadace financovala výzkumné grantové projekty v mnoha oblastech vědy a umění. V roce 1959 Leon daroval UBC budovu fakultního klubu, který pod názvem Thea Koerner House slouží od roku 1961 jako centrum postgraduálních studentů. Dodnes je na UBC nabízeno studentům věnujícím se tvůrčímu psaní, výtvarnému umění, hudbě nebo divadlu stipendium They Koernerové. Oba manželé rovněž poskytli značné finanční prostředky na zřízení katedry oftalmologie a na provoz lesního divadla. Podpora Waltera Koernera byla zaměřena na rozvoj slovanských studií, zřízení klinik v univerzitní nemocnici a zejména na výstavbu nové budovy univerzitní knihovny (otevřena v roce 1997) a na její zásobení knižními přírůstky. Na počátku sedmdesátých let daroval univerzitě svou rozsáhlou sbírku umění původních obyvatel Kanady a zasloužil se o založení světově proslulého Antropologického muzea, jež bylo otevřeno v roce 1976. Walter byl členem ředitelské rady UBC a Ekonomické rady Kanady, nositelem Řádu Kanady, Řádu Britské Kolumbie a mnoha dalších cen a poct.

Vladimír Krajina (1905-1993)

Politik, botanik a ekolog, jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války, přední člen Československé strany národně socialistické (ČSNS), v zahraničí místopředseda Rady svobodného Československa. Akademickou dráhu zahájil již ve třicátých letech jako jeden z nejmladších profesorů Karlovy univerzity. Za války spravoval ilegální vysílačku, která obstarávala styk s londýnskou exilovou vládou. V roce 1943 byl zatčen a držen ve zvláštní vazbě v Terezíně. Po válce vedl katedru geobotaniky na UK, vstoupil do ČSNS a stal se jejím generálním sekretářem. Jako zásadní odpůrce KSČ byl hned po Únoru 1948 zatčen. Po intervenci Edvarda Beneše byl propuštěn a podařilo se mu dostat za hranice. Jako politický uprchlík získal v Kanadě již v roce 1949 místo odborného asistenta na univerzitě UBC ve Vancouveru a v roce 1958 se stal jejím řádným profesorem. V Kanadě se přes 40 let zabýval vztahem mezi rostlinnými kulturami, půdami a klimatickými režimy a sestavil klasifikaci biogeoklimatických zón. Studoval také rostlinstvo na Havaji, v Japonsku a v Evropě. V roce 1971 se mu podařilo včlenit do ekologického zákona Britské Kolumbie pasáž o zásadách mezinárodního biologického programu. Jeho dlouhodobým cílem bylo chránit jedno procento území Britské Kolumbie pomocí ekologických rezervací. K dnešnímu dni se takových rezervací podařilo vytvořit 131 (jedna z nich nese jeho jméno) o celkové rozloze 160 000 hektarů, což představuje naplnění Krajinovy vize zhruba z jedné desetiny. Nositel Řádu Kanady, Řádu Bílého lva a řady dalších státních a vědeckých vyznamenání. Autor odborných prací Ecological Reserves in British Columbia (1978), Securing Ecological Reserves (1985) a autobiografie Vysoká hra: Vzpomínky (1994).

Jiří Krupička (1913)

Geolog a filozof. Ve třicátých letech vystudoval filozofii a moderní jazyky na Filozofické fakultě UK, po válce dokončil studium na Přírodovědecké fakultě UK, kde obhájil doktorát z geologie a pracoval tam až do roku 1950. V tomto roce byl zatčen a odsouzen na šestnáct let za pokus vyvézt za hranice rukopis knihy Člověk a lidstvo. Prošel věznicemi a uranovými tábory (Bory, Jáchymovsko, Horní Slavkov, Příbramsko, Leopoldov). Leopoldovská vyhlazovací věznice se mu stala kulisou pro pozoruhodné svědectví zachycené v knize Stará pevnost. Po propuštění na takzvanou podmínečnou amnestii v roce 1960 pracoval tři roky jako dělník, později se vrátil k profesi geologa. V roce 1968 byl spoluzakladatelem sdružení politických vězňů K 231. Po srpnové okupaci emigroval s celou rodinou nejdřív do Nizozemska, odtud pak do Kanady, kde žije dosud. Do poloviny devadesátých let přednášel filozofii a geologii na univerzitě v Edmontonu (Alberta). Byl považován za jednoho ze tří nejlepších světových geologů (pro Ameriku například objevil takzvanou červenou žulu).
V českém překladu dosus vydal pět knih: Renesance rozumu (1997), Flagelantská civilizace (1999), Zkouška dospělosti (2000), Stará pevnost (2001) a Rozmanitosti života (2002). V roce 2000 byla Jiřímu Krupičkovi udělena Cena Českého PEN klubu za celoživotní dílo.

Milan Kymlička (1936)

Hudební skladatel, aranžér a dirigent, tvůrce filmové hudby. Absolvent pražské konzervatoře a AMU, v Torontu působí od roku 1968. Autor baletu, klavírních a smyčcových kvartetů, koncertu pro violoncelo a řady dalších skladeb. Proslavil se hudbou k asi 20 filmům (z oceněných Margaret´s Museum, Matusalem, Vie d´un heros, z poslední doby Návrat ztraceného ráje, Two Thausand And None, Mazaný Filip), televizním seriálům a k zhruba 40 rozhlasovým hrám.

Otto Löwy (1921-2002)

Herec, spisovatel, překladatel, jedna z nejoblíbenějších osobností kanadského rozhlasu. Rodák z Prahy, v roce 1939 uprchl do Velké Británie, kde vstoupil do československé eskadry anglického královského letectva RAF, v roce 1945 se vrátil domů a o tři roky později emigroval do Vancouveru, kde začala jeho dlouhá herecká dráha divadle, rozhlase, filmu a televizi. Byl znám zejména jako autor pořadu rozhlasové stanice CBC The Transcontinental, který se v Kanadě vysílal od roku 1980 až do jeho smrti v roce 2002 a v němž Loewy často propagoval českou hudbu a historii. Jeho dokumentární film Journey to Prague z roku 1968 získal ocenění na filmových festivalech v New Yorku, San Franciscu a Šanghaji. Byl poctěn rakouskou vládou, medailí prezidenta České republiky a Masarykovou cenou Českého a slovenského sdružení v Kanadě.

Jan Matějček (1926)

Právník a muzikolog. Český rodák z Hamburku, v Praze studoval právo a také skladbu, klavír a muzikologii. Do roku 1969 byl pověřován řadou vedoucích funkcí: tajemník pro zahraniční styky Svazu českých skladatelů, ředitel pražského symfonického orchestru FOK, vedoucí hudebního oddělení umělecké agentury DILIA, ředitel hudebního vydavatelství Panton. Po odchodu do Kanady pracoval pro Kanadské hudební středisko (Canadian Music Centre) a pomáhal se založením ontarijské sborové federace (Ontario Choral Federation). V sedmdesátých letech organizoval koncerty kanadské hudby v Evropě a v roce 1980 se stal předsedou sdružení výkonných umělců PROCAN. V roce 1985 spoluzaložil společnost pro ochranu autorských práv (Soudrac) a podílel se na konstituování kanadské společnosti skladatelů, autorů a hudebních vydavatelů SOCAN. Vyučoval na vysokých školách (včetně pražské právnické fakulty), je autorem několika knih o českých hudebních skladatelích (Tschechische Komponisten von heute) a o historii kanadských společností BMI a PROCAN. Na jeho počet zřídil SOCAN výroční Matějčkovu cenu za nejúspěšnější kanadskou hudební skladbu.

Bohumil Moravec (1913-2007)

Důstojník československé armády, za druhé světové války bojoval jako legionář ve francouzských a anglických službách, v roce 1949 emigroval do Kanady. Člen Československé obce legionářské v Kanadě, nositel několika vojenských a státních vyznamenání. Autor knih z prostředí kanadské přírody (Nibowaka: ze vzpomínek kanadského lovce, Nakanni: s kamerou a udicí kanadskou divočinou) a dvou autobiografií (Pod třemi prapory, Kanada střídavě oblačno).

Přemysl Pelnář (1914)

Internista, specialista v oboru nemocí z povolání. Syn předního českého profesora medicíny. Za války utekl před gestapem do Zlína, kde působil v Baťově nemocnici. Po válce studoval v USA a jako odborník podal návrh na vývoj profesních standardů v chemickém průmyslu. O dvanáct let později musel jako politicky nespolehlivý odejít z postu vedoucího lékaře na ministerstvu chemického průmyslu a byl nakonec rád, když získal místo lékaře v uranových dolech. V první polovině šedesátých let krátce přednášel na pražské univerzitě a v roce 1964 se rozhodl odejít se svou rodinou z Československa. Zpočátku působil v Clevelandu v USA, záhy však byl osloven důlní společností v Quebecu a v roce 1966 založil v Montrealu ústav pro nemoci z povolání (The Institute of Occupational Environmental Health). V následujících letech organizoval 45 výzkumných projektů a publikoval stovky vědeckých prací po celém světě. Trvale působil na univerzitě McGill v Montrealu, která v roce 1994 zřídila na jeho počest Pelnářův akademický fond. Ocenění se mu v roce 1991 dostalo rovněž od pražské alma mater.

Emil Radok (1918-1994)

Režisér, scénárista a producent, tvůrce tzv. multiscreen show. Absolvent pražské polytechniky a estetiky na Karlově univerzitě, autor loutkových filmů Johannes Doktor Faust a Don Špagát. Jeho experimentální dílo Pražské jaro se setkalo s velkým úspěchem na mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu, Stvoření světa získalo cenu kritiky na výstavě EXPO 67 v Montrealu. V srpnu 1968 Radok odešel do Kanady, kde spolupracoval s dvěma dalšími českými filmaři Dagmar Táborskou (střih) a Antonínem Lhotským (kamera). Jejich první projekt Kouzelný cirkus (1969) byl vytvořen pro pavilón Kaleidoscope na výstavě v Montrealu, k nejznámějším patří Krocení démonů, připravené pro EXPO 86 ve Vancouveru, za něž získal cenu Genia za nejlepší film. V Montrealu založil Výzkumný ústav pokročilých audiovizuálních forem a systémů.

Josef Randa (1933-2005)

Sochař usazený ve Winnipegu, syn československého legionáře v Rusku. Vystudoval pražskou keramickou školu a v roce 1968 odešel do Kanady. Pracoval v ateliéru Leo Mola, zpočátku jako jeho asistent. Postupně začal tvořit vlastní díla a od poloviny sedmdesátých let se již věnoval umění naplno. Do jeho tvorby se promítal zájem o přírodu a křesťanské hodnoty. Vynikl zejména v portrétu. Řada jeho bust zdobí winnipežský park Assiniboine, budovy provinční vlády, Královského baletu a všeobecné nemocnice Sv. Bonifáce. Podílel se na výzdobě kostelů v provincii Manitoba, pro české velvyslanectví v Ottawě zhotovil bustu Václava Havla. K nejznámějším patří jeho sousoší Setkání řek (Red a Assiniboine, které se stýkají ve Winnipegu) a památník obětem komunismu Znovuukřižovaný, slavnostně odhalený v areálu torontského Masaryktownu 2. července 1989. V roce 2006 mu byla věnována speciální retrospektivní výstava v Pavilion Gallery ve Winnipegu. Vedl rovněž redakční radu krajanského periodika Pramen vydávaného od roku 1995.

Stanislav Reiniš (1931)

Neurolog a exilový spisovatel. Působil na univerzitě v Ghaně, v letech 1973-1998 byl řádným profesorem univerzity ve Waterloo, Ontario. V současné době příležitostně přednáší na 3. lékařské fakultě UK v Praze. Proslavil se zejména pracemi v oboru neuropsychologie a zkoumáním souvislostí mezi vědomím a kvantovou mechanikou. Kromě odborných studií o vývoji mozku a místních nervových systémů vydal také několik beletristických titulů (Dvě věty znuděné jeptišky, Sázka na kulhavého koně, Největší omyl dějin, Z tajného deníku starce, kterého dobře znám).

Jan Rubeš (1920)

Operní pěvec (basista), herec a režisér. Absolvent pražské konzervatoře, v roce 1948 získal na mezinárodním hudebním festivalu v Ženevě první msto a hned poté emigroval do Kanady, kde se stal známým díky vlastnímu pořadu v CBC Songs of My People. S různými operními společnostmi nazpíval v USA, Kanadě a Evropě více než sto basových rolí v šesti jazycích. Vystupoval rovněž v hudebních komediích (South Pacific, The Sound of Music, Cabaret, Man of La Mancha), televizních hrách (Charlie Grant´s War, The Harvest) a filmech (The Forbidden Journey, The Incredible Journey, Witness, The Outside Chance of Maximilian Glick, Snow Falling on Cedars). Držitel řady cen, Řádu Kanady, čestných občanství a doktorátů.

Zdena SalivarováZdena SalivarováZdena Salivarová-Škvorecká (1933)

Spisovatelka, vydavatelka, překladatelka z francouzštiny, zpěvačka a herečka, bývalá členka divadel Laterna magica a Paravan, zakladatelka a manažérka vydavatelství ´68 Publishers (1971-1994), v němž až do roku 1993 vydávala se svým manželem Josefem Škvoreckým knihy českých a slovenských autorů, kteří byli v Československu zakázáni. Nositelka Řádu Bílého lva, čestná doktorka torontské univerzity. Autorka románů (Pánská jízda, Nebe, peklo, ráj) a povídek (Honzlová, Hnůj země, Krátké setkání s vraždou).

Pavel Javor, vlastním jménem Jiří Škvor (1916-1981)

Jeden z nejznámějších českých básníků žijících v Kanadě. Vystudoval právo v Praze a Montrealu. Publikoval román Kus života těžkého (1967) a asi 20 básnických sbírek česky (mj. Pozdrav domů, Daleký hlas, Jediný domov, Krůpěje, Chudá sklizeň, Hořké verše, Kouř z Ithaky, Torso lásky), francouzsky (Récolte pauvre) a německy (Morgenwege). Některé jeho básně byly přeloženy do angličtiny pod názvem Far from You. Byl členem Prometheovy společnosti v Kanadě, Kanadské asociace slavistů, Československé společnosti pro vědy a umění a Rady svobodného Československa.

Josef ŠkvoreckýJosef ŠkvoreckýJosef Škvorecký (1924)

Prozaik, překladatel z angličtiny, nakladatel, jeden z nejznámějších česko-kanadských spisovatelů, profesor anglické literatury a filmu na torontské univerzitě, držitel čestných doktorátů z univerzit v USA, Kanadě a ČR, člen Guggenheimovy a Kanadské královské společnosti, nositel řady prestižních cen za literaturu a státních vyznamenání (Řád Kanady, Řád Bílého lva, rytíř francouzského Řádu umění a literatury). Spolu se svou manželkou Zdenou Salivarovou-Škvoreckou v roce 1971 založil v Torontu české exilové nakladatelství ´68 Publishers (1971-1994). Autor románů, povídek, her, esejů, básnických sbírek, autobiografií, filmových scénářů, odborných článků a recenzí. Jeho knihy byly publikovány v mnoha zemích světa, řada z nich byla zfilmována. Sebrané spisy Josefa Škvoreckého, vydané v letech 1991-2001 v pražském nakladatelství Iva Železného, čítají 19 svazků. K nejznámějším Škvoreckého dílům patří Zbabělci, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezóna, Konec poručíka Borůvky, Příběh inženýra lidských duší.
Milan Jungmann, O Josefu Škvoreckém.Praha 1993; Pavel Trenský, Josef Škvorecký. Praha 1995; Josef
Škvorecký, život a dílo. Praha 1999 (CD-ROM).

Miloš ŠuchmaMiloš ŠuchmaMiloš Šuchma (1940)

Rodák z Prahy, pracoval jako vedoucí výpočetního střediska Československých aerolinií. V roce 1968 byl členem hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a čtyři dny před vstupem vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Kanady, kde se zvlášť zasloužil o rozvoj Českého a slovenského sdružení jako předseda ottawské pobočky, referent pro uprchlíky a dvakrát ve funkci předsedy celé organizace. Podporoval boj za lidská práva v totalitním Československu. V roce 1979 spoluzaložil exilový časopis Západ, jehož se stal šéfredaktorem a který po sloučení se švýcarským časopisem Reporter vychází pod jménem Polygon. Organizoval řadu vystoupení předních umělců a besed s politickými exilovými osobnostmi. V současné době je členem poradního sboru Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, v němž usiluje o rovnoprávné postavení všech českých občanů, bez ohledu na to, kde žijí. Od roku 2006 stojí v čele společnosti International Educational Integration (IEI), jejímž cílem je získávat kvalifikované kanadské učitele pro výuku anglického jazyka v České republice.

Jiří Traxler, foto: www.cssk.caJiří Traxler, foto: www.cssk.caJiří Traxler (1912)

Hudebník a skladatel, spolutvůrce české swingové éry. Hrál s orchestrem Jaroslava Ježka, spolupracoval s orchestrem Karla Vlacha. Komponoval písně i filmovou hudbu. V roce 1949 tajně překročil hranice do SRN a odtud v roce 1951 odjel do Kanady. Krátce pracoval v české sekci vysílání CBC a v hotelu Ritz, jako technický ilustrátor u letecké firmy Canadair, kde zůstal do roku 1976. Od roku 1996 žije s manželkou Jarmilou v Edmontonu. V roce 2006 mu byla udělena Masarykova cena, kterou uděluje České a slovenské sdružení v Kanadě. V roce 1980 vyšly v kanadském exilovém nakladatelství ´68 Publishers Traxlerovy paměti Já nic, já muzikant.

Václav Vlček (1897-1971)

Účastnil se s československými legiemi za rpvní světové války bojů na Ukrajině. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou a byl přidělen k hlavnímu štábu. V roce 1937 působil při úřadu vojenského atašé na československém velvyslanectví v Paříži. V říjnu 1938 se vrátil do Prahy a stal se profesorem na Vysoké škole válečné. Byl zvolen do funkce velitele junáckého hnutí. Odbojová organizace jej po okupaci Československa poslala do Francie, kde se stal nejbližším spolupracovníkem generála Ingra. Po francouzské kapitulaci se s československou jednotkou přemístil do Anglie, kde působil jako člen hlavního československého vedení. V červnu 1945 se vrátil do Prahy, kde byl jmenován přednostou vojenského operačního oddělení. Roku 1946 byl jmenován divizním velitelem v Českých Budějovicích a o rok později velitelem armádního sboru v Banské Bystrici. Po komunistickém puči byl pro své demokratické přesvědčení zbaven funkce v armádě. Uprchl do západního Německa a pak s rodinou emigroval do Kanady. V roce 1949 byl komunistickým soudem odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Usadil se v Montréalu. Byl předsedou místní skupiny Československého národního sdružení a aktivně se podílel na kulturní a sociální práci mezi krajany.

Ludmila Zemanová (1947)

Knižní ilustrátorka, výtvarnice a animátorka. Dcera známého československého filmového tvůrce přišla do Kanady se svou rodinou v roce 1984. Původně učila na Emily Carr College of Art ve Vancouveru, dnes žije v Montrealu. Náměty pro své knihy a filmy čerpá nejvíce z mýtů a legend. Za ilustrace k trilogii o Gilgamešovi získala cenu generálního guvernéra, v Praze jí vyšla kniha Čarodějův učeň (2003). Spolu se svým manželem natočila film o původních obyvatelích západního pobřeží Kanady a snímek Lord in the Sky, který připravila pro Národní filmový výbor. Ve svých posledních animovaných filmech (trilogie Sindbad, Sindbad in the Land of Giants a Sindbad´s Secret) převyprávěla a ilustrovala příběhy z arabských Pohádek tisíce a jedné noci.

Lubor Zink (1920-2003)

Voják a novinář. Po Mnichovu 1938 vstoupil do vojenské organizace odporu. Jeho úkolem bylo psát a distribuovat protinacistické letáky. Po událostech 17. listopadu 1939 bylo Zinkovi nařízeno, aby zmizel. Dostal se přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Bejrútu a v roce 1940 do Francie, kde byl přidělen k dělostřelectvu. Po pádu Francie byl se všemi československými jednotkami dopraven nejprve na Gibraltar a poté do Cholmondeley v Anglii, kde se organizovala první smíšená československá brigáda. Zde s několika bývalými studenty přišel na nápad vytvořit ze 17. listopadu Mezinárodní den studentstva. Za účast v bitvě u Dunkirku byl Zink odměněn Československým válečným křížem a po návratu do Prahy pracoval až do Února 1948 na ministerstvu zahraničních věcí. Poté byl znovu donucen uprchnout, usadil se v Anglii, kde pracoval pro BBC, a v roce 1958 se i s rodinou odstěhoval do Kanady. První zaměstnání získal v manitobském Brandon Sun. Zde vyhrál první národní novinářskou cenu a o rok později Bowaterovu cenu. V témže roce přestoupil k Toronto Telegram, kde působil 21 let jako jeho parlamentní zpravodaj. Psal také pro regionální deníky The Toronto, Ottawa, Calgary a Edmonton Sun. Publikoval již za války v Londýně (Dva roky: verše 1940-1941, Žhavý dech), v poválečném Nymburku (Deštivá noc: verše z emigrace 1939-1944), v Kanadě (Trudeaucracy, What Price Freedom?) a v roce 1993 v Praze (Únor). Obdržel vyznamenání litevské a československé vlády, mírovou medaili Colina M. Browna a státní cenu občanské koalice (National Citizens Coalition Prize).

Roman Zaoral

ZPĚT