Dov Strauss, foto: ČTKDov Strauss, foto: ČTK "Narodil jsem se v Benešově nad Ploučnicí. Když pak ale víc a víc sílil antisemitismus, přestěhovali jsme se do Jihlavy, protože jsem tam měl babičku. Mí rodiče si tam otevřeli obchod. A já jsem šel najednou do české školy, a to vůbec nebylo lehké, protože česká gramatika je úplně jiná než německá."

Vy jste se předtím učil německy?

"Učil jsem se v německé škole, moje maminka ale pořád chtěla, abych uměl taky česky. Když jsem byl malé dítě, měli jsme doma slečnu z Třešti a ta mluvila jenom česky. Já jsem trošku česky mluvil, ale psát bez chyb jsem neuměl."

Čím byl váš tatínek?

"Mí rodiče měli malý obchod s věcmi pro děti, polštářky a tak podobně. A pak v Jihlavě jsme měli obchod s ovocem a zeleninou. Rodiče celý život pracovali, a když pak přišli Němci, všechno se za jediný den změnilo. A já jsem měl úžasné štěstí, že jsem se dostal do skupiny dětí, které jely do Dánska."

Měl jste sourozence?

"Ne, já jsem byl jedináček. A maminka se mne ještě ptala, jestli chci jet tak daleko. Já jsem jí řekl, že jistě chci odjet. Za Němců to bylo tak strašné! Nevěděli jsme, když k nám 15. března Němci vpadli, co teď bude? Neměli jsme žádnou možnost se zachránit. A já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do skupiny, která se dostala do Dánska. Byli to úplně cizí lidé, pro nás ale byli jako rodina. Od svých rodičů jsem zatím dostával dopisy, kde nepsali o tom, jaký mají strašný život. Jen se starali o mne, jestli jsem čistý a jestli si čistím zuby! Židé z Jihlavy byli pak vyhnáni a mí rodiče se přestěhovali do Třešti. Každá rodina tam od židovské obce dostala jeden pokoj. A my jsme byli ještě v kontaktu, když jsem jel do Palestiny. Přes Červený kříž jsme si mohli napsat pětadvacet slov tam a pětadvacet slov nazpět. Pak jsem najednou dostal poslední dopis, že všichni musí odjet a nevědí kam. A abych na sebe dával pozor. Mí rodiče jeli jako všichni do Terezína, už za deset dní ale byli posláni do Lublinu. A dodnes nevím, kde vlastně ztratili život."

Přežil někdo jiný z vaší rodiny?

Dov Strauss, foto: ČTKDov Strauss, foto: ČTK "Skoro nikdo. Myslím, že jenom jeden bratranec mé maminky, protože měl ženu křesťanku. Oni to nějak přežili. Pak jsem měl ještě bratra a sestru svého tatínka a ti odjeli ilegálně do Palestiny."

Vy jste tu říkal, že jste dodnes v kontaktu se svou dánskou hostitelskou rodinou. Vám se tam líbilo?

"Jistě že se nám tam líbilo! Hlavně jak se o nás starali. Když měl někdo narozeniny, tak celá naše skupina byla pozvána na celou nedělí. A když jsme v prosinci 1940 odjeli do Palestiny, já jsem nebyl ve Švédsku, tak se dál o mne starali. Psali mi a byli i u nás v Izraeli a já jsem byl s částí své rodiny v Dánsku. A hlavně v Československu, po roce 1990."

Co vás vůbec potkalo po válce? Kde jste žil?

"Žil jsem v kibucu, ale po zkušenostech v Dánsku se mi ten kolektivní život už tak nelíbil. My jsem pak byli z kibucu posláni na práci na nejstarší místo v Jordánském údolí a tam jsem potkal svou budoucí ženu. A už jsem tam zůstal."

A stýkal jste se i s dalšími dětmi z Dánska, než se objevila Judita a začala vás dávat dohromady?

"Jistě, my jsme se v naší skupině ze začátku setkávali jednou za pět let. Pak, když jsme už byli starší, jsme se setkávali jednou za rok. Všichni se ale pomalu stěhovali do domova důchodců. A dnes už z té naší skupiny žije jen velmi málo lidí. A já jsem řekl, kdyby se Judita nepustila do té své práce, tak kdo by si na to vůbec vzpomněl?"

Judita Matyášová po osudech zachráněných židovských dětí a jejich dnešních rodin pátrala celé tři roky, o výsledcích jejího hledání v Česku i v zahraničí jsme už několikrát informovali v našem vysílání. Připomeňme jen, že několik desítek dětí odjelo na samém začátku války do Dánska, kde žily v rodinách většinou na venkově. Po nacistické okupaci Dánska musely ale už víceméně na vlastní pěst prchat do Švédska, kde přežily až do konce války. Řada chlapců však ještě stačila nastoupit do britské RAF. Po válce se někteří z mladých lidí vrátili zpět do Československa, většinou už tu ale nežil nikdo z jejich rodin. Jiní mladí lidé odjeli do Izraele, do Spojených států nebo jinam v zahraničí. Po zhruba sedmdesáti letech se Juditě Matyášové podařilo řadu těchto zachráněných najít a zorganizovat jejich setkání v Izraeli.

Milena Štráfeldová

Celý článek si můžete poslechnout na: www.radio.cz