Před odchodem do války, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz)Před odchodem do války, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz) Nejtěžší období Čechy na Volyni čekalo poté, co její západní, polská část připadla v r. 1939 díky paktu Molotov - Ribbentrop Stalinovi. I tady začaly deportace do gulagu, násilná kolektivizace zemědělství a pronásledování české inteligence. K tomu je třeba přičíst noční přepady ukrajinských nacionalistů, jejichž vliv ještě vzrostl po r. 1941, kdy nacisté napadli Sovětský svaz. Banderovcům padly za oběť celé rodiny českých krajanů, nacisté pak rovnou vypalovali a vyvražďovali celé vesnice, jako například Český Malín. Volyňští Češi proto začali vytvářet domobranu, která později vedla k jejich vstupu do Svobodovy armády:

"Tam vzniká ilegální odbojová organizace Blaník. Tu organizovali místní čeští učitelé a měla jako jeden z úkol připravit menšinu na vstup do tohoto sboru,"

říká profesor Masarykovy univerzity v Brně Jaroslav Vaculík. Být členem Blaníku bylo ale nebezpečné, vstupovali do něj hlavně mladí lidé. Vypravuje o tom Václav Kuchyňka z České Hulče:

DuklaDukla "Naši taťkové se báli, protože věděli, co to jsou nacisté, a věděli, co to jsou komunisti. To všechno byla stejná branže, všude šlo o popravy. Každý se klepal o svou rodinu. A já, když jsem se seznámil s Blaníkem a dostal jsem se domů, tak jsem dostal facku. Táta byl vlastenec, ale úplně zcepeněl a říkal: víš, cos udělal? Vždyť ty jsi zavraždil naši rodinu! Já povídám - houby, nikoho jsem nezavraždil. A pak přišel k nám taky a já jsem mu šéfoval."

Do sboru vstoupily tisíce Volyňáků. Volyňští Češi se vlastně stali základem budoucí Svobodovy armády. S ní pak prošli i nejtěžšími boji u Dukly, připomíná profesor Vaculík:

"Uvádí se, že asi deset tisíc Volyňských Čechů se stalo příslušníky 1. Čs. armádního sboru. On vlastně vznikl až díky vstupu volyňských Čechů, protože to byla obrovská posila. Boj na Dukle byl velmi tvrdý, byly kolem toho vedeny mnohé diskuse, jestli to bylo nebo nebylo vedeno správně."

Příchod do Čech, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz)Příchod do Čech, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz) Bojů u Dukly se zúčastnil i Josef Holec:

"Prodělal jsem Machnovku, prodělal jsem Duklu a 6. října naši průzkumáci přešli hranici a my jsme tam hned odpoledne jeli. Dostali jsme se do první slovenské vesnice. Tam bylo velké minové pole, tak to tam kluci rozminovávali. Pak nás přemístili do Vyšného Komárníku. A tam jsem dostal střepinu do hlavy. Ochrnul jsem na pravou stranu, ochrnul mi jazyk. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem křičet, nemohl jsem nic. Tak jsem si říkal - už je konec."

Foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz)Foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz) Josef Holec své těžké zranění přežil a se Svobodou se dostal až do Prahy. V bojích v Československé armádě padlo kolem dvou a půl tisíc Volyňských Čechů. Podle Jaroslava Vaculíka i proto, že neměli dostatečný vojenský výcvik:

"Jako rolníci většinou byli osvobozeni od vojenské služby v polské armádě, prostě se mohli vyplatit. A teď najednou se ocitli v prvních řadách fronty a to určitě přispělo k těm velkým ztrátám."

Špatné zkušenosti se stalinským Ruskem i ukrajinskými nacionalisty vedly příslušníky Svobodovy armády z řad Volyňských Čechů k tomu, že po r. 1945 zůstali už v Československu. A o dva roky později za nimi přijely i jejich rodiny. Jednalo se o repatriaci desítek tisíc osob.

Poválečné přípravy na cestu do Čech, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz)Poválečné přípravy na cestu do Čech, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz) "To byla v podstatě velká akce, protože asi třicet dva tisíc lidí, včetně jejich majetku a včetně dobytka, bylo nutno převézt z Volyně do českých zemí. Reemigrace začala někdy koncem února 1947 a skončila počátkem května, to znamená během velmi krátkého období. Takže ta akce byla organizována velmi dobře díky československé straně."

Cestu do Československa popisuje například Miluše Šimánková:

"Nás naložili do normálních, klasických vagónů a mohli jsme si s sebou něco vzít. Jenomže jak znáte staré venkovské lidi: ti si představovali, že ten stůl s těmi židlemi tady musí mít, tu postel taky, takže takových zbytečných krámů jsme si vezli hromadu. V těch vagónech bydlely tři čtyři rodiny a takhle jsme jeli celou cestu sem. Prahou jsme pochopitelně projížděli, jelo se do Žatce. Tam jsme měli konečnou. Ale vím, že jsem stála u otevřených dveří a koukala se s ohromným dojetím na Prahu. To bylo pro nás něco nepředstavitelného."

Co ale Volyňáky v Československu čekalo? Většinou šli do pohraničí, odkud byli krátce předtím odsunuti Němci. Někteří dokonce ještě ve svých domech žili. Na Volyňské Čechy, kteří při obsazování konfiskátů po Němcích měli přednost, se domácí obyvatelstvo často dívalo skrz prsty.

Z volyňského zpravodaje vydávaného v Žatci 1947, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz)Z volyňského zpravodaje vydávaného v Žatci 1947, foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (www.scvp.cz) "Tady byli ti lidé osídlení a Volyňáci měli přednost při osidlování, čili oni byli povinni uvolnit ty usedlosti, které měli. Tak pochopitelně ta nevraživost tady byla,"

říká Miluše Šimánková. A potvrzuje to i Antonín Umlauf z České Hulče.

"Volyňáci tady byli dost v neoblibě. Každý z nich totiž znal jednání Rusáků, a kdo tady něco řekl, tak ho taky za to zavřeli!"

Volyňáky měla podle profesora Vaculíka od samého začátku pod dohledem i komunistická policie:

"Už ty první transporty byly sledovány Státní bezpečností a od r. 1947 šla hlášení, že pomlouvají Sovětský svaz. Oni vlastně byli v hledáčku Státní bezpečnosti už před únorem 1948. Státní bezpečnost dokonce měla zvláštní oddělení, které mělo sledovat Volyňské Čechy. Byli jednou ze skupin, která byla považována za nejvíce nepřátelskou vůči komunistickému režimu."

Po únoru 1948 skončilo mnoho Volyňských Čechů znovu ve vězení, v lágrech a na uranu. O usedlosti, které si po návratu do Československa Volyňáci museli koupit, zase přišli v 50. letech při kolektivizaci zemědělství. Mnozí nemohli v Československu studovat, jiní zase měli jen špatně placená zaměstnání. Volyňští Češi dosud marně usilují o odškodnění za majetky, které na Volyni zanechali. To odškodnění, které získali po 2. světové válce, bylo jen symbolické. A naděje, že budou jednou odškodněni skutečně, je jen malá.

Milena Štráfeldová